Mládež a sport

Začátkem prosince jsem byl opět pozván na tradiční předvánoční vzpomínkovou akci. V Jihlavě se sešli jako každoročně bývalí „pétépáci“ – členové Svazu PTP. Ti žijící se organizují nejen proto, aby zavzpomínali, ale především aby ve své přednáškové a publikační činnosti připomínali historické okolnosti, které na začátku padesátých let tak zacloumaly jejich osudy.  Dnešní generace ví bohužel o „pétépácích“ většinou jen prostřednictvím filmu Černí baroni, v němž však jejich tříleté trápení z velké části vypadá jako pouhá úsměvná fraška. I proto připomenu, o co šlo.

Pomocné technické prapory  byly útvary Československé lidové armády, které v letech 1950–1954 fungovaly pro internaci a převýchovu tzv. politicky nespolehlivých osob, podléhajících tehdejšímu brannému zákonu. Zkrátka vybraní branci, kteří byli prohlášeni za politicky nespolehlivé, místo na normální vojnu šli povinně na tři roky k těmto praporům s přísnou vojenskou disciplinou a byli využíváni na těžkou dřinu v některých vybraných hospodářských odvětvích. Pomocnými technickými prapory prošlo podle odhadů mezi 40 až 60 tisíci občanů. Pracovali v dolech (na Ostravsku, Kladensku i na Slovensku), ve stavebnictví, ve vojenských lesích, kamenolomech i v zemědělství. Černí baroni se jim říkalo podle černé barvy výložek. Věrnější obraz jejich psychického i fyzického utrpení můžeme najít ve světoznámém románu Milana Kundery Žert.

V říjnu jsme udělili vysoké krajské ocenění – skleněnou medaili předsedovi Svazu PTP kraje Vysočina Zdeňku Geistovi. Medaile mu byla udělena za stále aktivní připomínání nezákonností minulého režimu a šíření odkazu PTP mezi mladou generací. Skutečnost, že jsme pravidelně zváni na setkání pétépáků beru jako ocenění dlouhodobého zájmu hejtmanství o osudy našich „černých baronů“. Jsou skupinou skvělých lidí s minulostí, která by neměla být nikdy zapomenuta. Způsob, jakým s těmito lidmi komunistický režim nakládal, je neomluvitelný. Proto budeme i v budoucnu podporovat aktivity pamětníků, kteří toto bezpráví připomínají. Tím spíše, že jich ubývá. Jak jsem je poznal, obdivuji i jejich lidskost. Přes často hořké vzpomínky a bolestné zážitky jsou velkorysí a umí své zkušenosti objektivně vyhodnotit. Na rozdíl od některých aktivistů boje proti všemu možnému, kteří sami nic moc těžkého nezažili, ale okázale projevují paušální nenávist.

Čekají nás Vánoce – svátky míru a klidu, krásných setkání lidí sobě blízkých. Snad neuškodí i v těchto chvílích připomenutí jedné z kapitol historické paměti národa. Ne vždy se mohli lidé svobodně a v pohodě na tyto kouzelné svátky setkávat a obdarovávat. Dárečky, ale hlavně svou přítomností. Doufejme, že život bez věznění nevinných, bez válek nebo jen jiného omezování osobní svobody bude pro nás vždy takovou samozřejmostí, jakou je na sklonku roku 2010.

Přeji vám hezké prožití vánočních svátků.

Jiří Běhounek

hejtman Vysočiny