Servis pro novináře

Včerejší datum máme v kalendáři označeno jako státní svátek „Dne boje za svobodu a demokracii“. Pro jistotu připomenu, že 17. listopadu 1939 šlo o reakci německého okupačního režimu na demonstrace při pohřbu studenta Jana Opletala, který byl postřelen při spontánní manifestaci proti okupaci 28. října a posléze na následky zranění zemřel. Německé elitní jednotky SS obsadily tehdy vysoké školy a koleje, pozatýkaly studenty, devět z nich popravily, další tisíce odvlekly do koncentračních táborů. Vysoké školy byly uzavřeny do konce války. O padesát let později v roce 1989 se tvrdý zásah policie proti pokojnému studentskému průvodu v Praze na Národní třídě stal počátkem pádu komunistického režimu. To už si většina z nás pamatuje z osobních zážitků.

Obě tyto historické události mají jedno společné. V obtížných chvílích je český národ schopen projevit se statečně a sjednotit se. Horší to už je později, kdy euforie a vzedmutí jeho touhy po svobodě vyprchá. V protektorátě se našli hrdinové, kteří odešli bojovat do exilu nebo obětovali i své životy v domácím odboji. Ale přiznejme si, většina se přizpůsobila a sklopila hlavy, tisícové davy pod nátlakem vyjadřovaly svou podporu říši. To je v té těžké situaci do jisté míry pochopitelné a bylo by nespravedlivé někomu to dnes vyčítat. Co mi vadí, jsou „hrdinové“ z doby na konci války nebo po ní. Kteří za války seděli v bezpečí a po ní si chladili své špatné svědomí na bezmocných poražených Němcích anebo se kasali svými vymyšlenými protifašistickými skutky. A mnozí z nich pak i za to brali různé prebendy. Peněžní nebo formou lukrativních pracovních míst.

Situace před pětadvaceti lety byla poněkud jiná. Přece jen už nešlo přímo o život. Ale opět ti, kteří se více zasloužili konkrétními činy o pád násilnického režimu, byli později vytlačováni. Postupně se zase objevili „hrdinové“, co se vynořili ze šedé zóny, až když to nebylo nebezpečné. Původní ideály jsou pokřiveny a zlehčovány, jde víceméně o vítězství kšeftů. Preference pouhého tržního hospodářství bez jasných mantinelů slušnosti a práva vedly k tomu, že z bývalých veksláků a současných pragmatiků jsou miliardáři, kteří se snaží hlavně vydělávat. A nahlas pohrdají těmi, kteří se o tu svobodu opravdu zasloužili. Jedni bez historické paměti vychvalují komunistický režim, protože zapomněli na ono neustálé ponižování lidské důstojnosti. Druzí stejně naivně vidí řešení zpětně v tom, že „se všemi komunisty se mělo po převratu pořádně zatočit“. Třetí se starají hlavně o svá konta a mocenské pozice. A společně se všichni vysmívají tomu, že měla „pravda a láska zvítězit nad lží a nenávistí“. Protože přece trh vyřeší vše a neexistují „špinavé peníze“, že?

Nic není černobílé, mnohé skutečnosti mají mnoho odstínů a osobní postoje jsou ovlivňovány i rozdílnými prožitky. Ale na odkaz listopadových událostí v tom původním smyslu bychom neměli zapomínat. Ani na tu atmosféru společného úsilí o spravedlivou společnost. Zvláštní na současné situaci je, že už zase v naší zemi věříme novým spasitelům, kteří zatím dokázali jen hromadit svůj majetek a nyní slibují blahobyt pro všechny. A zároveň morálně silné osobnosti i z minulosti odmítáme. V této atmosféře je k totalitní nadvládě opticky silných jedinců malý krok.

Jiří Běhounek

hejtman Kraje Vysočina