Servis pro samosprávu

Dočetl jsem se, že každého jedenáctého dne jedenáctého měsíce v roce přesně v jedenáct hodin se ve Velké Británii na dvě minuty zastaví život. Tento zvyk trvá již od roku 1919 jako symbol uctění památky padlých v den podpisu příměří na konci první světové války. Už nějaký ten rok si Den válečných veteránů 11. listopadu připomíná i Česko. Vzpomínkové akce se i letos konaly po celé republice – rovněž u nás na Vysočině. Pietní akt proběhl na jihlavském ústředním hřbitově u pomníku obětem první světové války. V budově Krajského vojenského velitelství Jihlava následovalo slavnostní předání pamětních odznaků válečným veteránům z druhé světové války a novodobým veteránům. Na věži kostela sv. Jakuba se na připomínku aktivních účastníků válek rozezněl zvon Zuzana.

Je dobře, že se v naší republice i v regionu připojujeme k těmto tradicím uctění památky těch, kteří v různých dobách a na různých místech bojovali a často i padli ve jménu pojmů, jež dnes jsou pro mnohé bohužel svým obsahem téměř nevnímané. Myslím na slova jako jsou čest, svoboda nebo vlast. V minulých týdnech jsme měli více příležitostí myslet na rozdílnosti a souvislosti heroických dramatických dnů naší historie a žabomyších půtek současnosti. Mobilizace a odhodlání s ní spojené v roce 1938, události kolem Mnichova, československý odboj za války na všech frontách. I tuto historii nám nyní živě připomínal zajímavý televizní projekt České století.

Vnímat klíčové okamžiky našich dějin, jejich postavy, způsob myšlení, motivaci a jednání konkrétních osob – to vše může být podnětné i pro náš dnešek. Například otázka, zda je nutné vzepřít se zlu i za cenu obětí. Vyvážil výsledek atentátu na Heydricha všechny ty tisíce následně usmrcených obyvatel protektorátu či jinak postižených celých rodin? Nebyl atentát jen gestem londýnské emigrace pro zvýraznění svého významu bez ohledu na dopady na lidi u nás doma? Nebo byl statečným vyjádřením odporu proti okupaci a nutným vyjádřením toho, že ne všichni Češi se smířili s mnichovským pokořením celého národa? Nebylo taktičtější sklonit hlavu a v relativním klidu čekat, jak to dopadne? Už tehdy se ozývaly četné hlasy – ať to vybojují za nás jiní. My jsme přece malý národ a nic nezmůžeme. Myslím, že se tomu říká zápecnictví a zbabělost. Současná politická situace ve světě je nepřehledná a ne vždy jednoznačná. Za poslední světové války to bylo jednoduché – zlo bylo zřetelné a pravda jen na jedné straně. I tehdy se ale ozývalo už před jejím začátkem heslo „U Madridu se bojuje za Prahu“. Což se později potvrdilo.

V jiném dobovém kontextu se podobné otázky objevují i dnes. Například v souvislosti s mezinárodními vojenskými misemi. Co nám je do Afganistánu nebo Kosova? A vojáci jdou prý do misí, aby si vydělali na dům, zajistili rodinu. Zřejmě ano, ale soudím, že nejen proto. Ta myšlenka bránit ty nevinné proti agresivitě fanatiků na úkor obyčejných lidí přece jen v nich je. A i ti dnešní naši vojáci získávají v zahraničí mnohá ocenění, uznání a přispívají k respektu mezinárodního společenství k českému státu. A je správné, že i oni dostávají statut vojenských veteránů. U nás v Jihlavě byla v budově krajského úřadu v pátek 8. listopadu zahájena výstava fotografií Život s nadějí. Při vernisáži ji uvedl náčelník Generálního štábu Armády České republiky generálporučík Petr Pavel, který se při této příležitosti setkal s válečnými veterány kraje. Fotografie z afgánské mise dokumentují nelehký život v této zemi, ale i citlivý vztah našich vojáků k jejím obyvatelům. Zaujalo mne, že pod vlivem i drsných zážitků z mise vyzvali její účastníci (mimochodem autoři oněch fotografií) další příslušníky naší armády, aby se nechali zapsat do Českého národního registru dárců kostní dřeně. A sami šli příkladem. To svědčí o dalším rozměru jejich morálního profilu a o tom, že i dnes navazují na nejlepší tradice naší armády.

Otázky osobní statečnosti, odporu proti lžím nebo nesprávnostem jsou stále aktuální. Nejen na válečné frontě. I v běžném našem životě existuje lhostejnost na jedné straně a osobní angažovanost na straně druhé. Jen naštěstí většinou nejde o život. „Pouze“ o kvalitu našeho života. Jde zase „jen“ o to, zda jen nadávat na všechny a na všechno „za pecí“ svých domácností a hostinců a čekat, ať problémy vyřeší jiní. Nebo se snažit něco podle svých možností změnit k lepšímu. To platí v našich osobních životech i v politice.

Jiří Běhounek

hejtman Kraje Vysočina