O Kraji Vysočina

     Minulý týden jsme si připomněli 92. výročí vzniku naší samostatné Československé republiky. Za tu dobu jsme prošli mnoha změnami formy i obsahu naší státnosti – až po současnou svrchovanost českou. Je určitě potřebné připomenout si státní svátek a v souvislosti s ním i historii státu, za jehož existenci museli mnozí bojovat a tisíce z nich položilo za svou vlast i život. Mrzí mě, že se vlastenectví a hrdost na svou zem jaksi moc nenosí. I tento svátek je většinou občanů vnímán jen jako den volna. Spíše se u nás pyšníme tím, jak umíme na svou zemi pěkně nadávat, jak to je u nás všechno hrozné. Je to taková naše česká tradice – v každé době.

     I historicky jsme obecně velmi nespokojeni se svou současností, holt - čerstvá špína a nedokonalosti nejvíce plavou po povrchu, a jsou vidět. Při pohledu zpátky na minulost zase střídáme idealizaci poměrů určité éry a jejich absolutní zavržení. Typická pro tato protichůdná hodnocení je doba první republiky. Její zatracování se zdůrazňováním chudoby zvláště období krize v čase vlády komunistů se prolínalo s tichou a následně po roce 1989 hlasitou téměř glorifikací naší skvělé meziválečné demokracie. Přitom nic není černobílé. Prvorepubliková československá demokracie byla jistě na svou dobu v mnohém relativním ideálem oproti ve většině Evropy tehdy panujícím autokratickým nebo fašistickým režimům. A nepochybně i oproti pozdějším diktaturám jiného typu po válce - zvláště ve východní Evropě. Ale i v ní působili v politice různí lidé a různé zájmy, probíhaly korupční a jiné aféry. Připomenu jeden citát: „Píše se to sláva, úspěch a pokrok a zhusta se to čte: neomalené lokty, ziskuchtivost a dobré bydlo.“ To nepíše ve svém komentáři Jiří Hanák v Právu v roce 2010, jak by se mohlo zdát, ale před desítkami let Ferdinand Peroutka, jeden z nejvýznamnějších a nejuznávanějších novinářů předválečné éry. Naproti tomu i dnes znám dost slušných politiků, jimž jde o prospěch společnosti. Ti však nejsou tak zajímaví pro bulvární senzacechtivost většiny médií – a tak se o nich moc neví.

     V každé době a situaci záleží na konkrétních lidech. Viděli jsme to v minulých dnech při povolebních jednáních zastupitelstev měst a obcí o novém obsazení funkcí a orgánů samosprávy. Někde je jednání dělné, aktéři se snaží o domluvu ke prospěchu dobrého fungování města. Jinde se jen hádají, nevnímají jiné argumenty než ty své. Anebo se vůbec s případnými soupeři nebaví, používá se jen matematika – dát dohromady většinu, abychom mohli vládnout bez ohledu na sliby, obsah a potřeby místa. V jiných případech je zase cítit, že i v dohodách zvítězily osobní zájmy nad proklamovanými programy.

     Co s tím může udělat občan? Může pohodlně bez zbytečného přemýšlení nadávat na to, jak jsou všichni špatní a prohnilí a jaká je ta politika svinstvo. Anebo si pozorně všímat, jak se kdo chová a pamatovat si to. Kteří jednotlivci či strany se chovají nejen před volbami slušně a po volbách plní své sliby. A při dalších volbách se nedat zmást lacinými hesly či úsměvy na barevných billboardech a volit dle své paměti.

Konec konců v praxi je vše ne o vládnutí, ale o práci. Vize jsou pěkná věc, ale samotné nestačí. Napadlo mě to i v souvislosti s právě proběhnuvší už tradiční akcí s významem daleko přesahujícím naše krajské obzory. Na začátku Mezinárodního festivalu dokumentárního filmu byla vize několika velmi mladých lidí v čele s Markem Hovorkou – zaplnit jednu z mezer v kulturní oblasti. Než ovšem mohl proběhnout letošní 14. ročník festivalu jako celoevropsky známé a uznávané akce, chtělo to spoustu konkrétní práce mnoha lidí – profesionálů i nemalého množství nadšených amatérů. Oblast umění je naplněna tvořivými různorodými osobnostmi s mnoha i komplikovanými emocemi daných i jejich senzibilitou. Ale jako jinde i zde musí být vize a nadšení podpořeny trpělivým úsilím a prací. Při vlastní tvorbě i při organizaci prezentace jejích výsledků. Za jihlavským festivalem je ta dlouhodobá práce vidět. Doufejme, že bude vidět i za našimi zastupiteli v městech a obcích.

            Odkaz dvaadevadesátiletého výročí naší státnosti vidím v potřebě vnímání a připomínání všeho pozitivního, co se povedlo za ta léta v naší zemi vybudovat. A současně musíme být nesmiřitelní ke všem nešvarům, které přetrvávají žel ve všech obdobích - jen v různé podobě a míře. Masarykovo „Nebát se a nekrást“ by mohlo být stále základním mottem pro fungování sebevědomého a slušného státu.

Jiří Běhounek,

hejtman Vysočiny