Rozpočet kraje

Celosvětový vliv různých kampaní na naše životy se mi zdá pořád více ohromující až nesmyslný. Probíhá prostřednictvím vzrušeného zpravodajství a komentářů ve vlnách aktuálních událostí a jejich následného populistického vyústění v prohlášeních i opatřeních politiků, kteří přece musejí na ty vlny reagovat – volby jsou skoro pořád za dveřmi. Pak vlna pomine, odpluje, následky zůstávají. Jako u tsunami.

V současnosti jsme svědky typické ukázky takové dobové demagogie. Opět se v souvislosti s japonskými tragickými událostmi rozhořela diskuse o nebezpečí jaderných elektráren. Kdyby šlo jen o zasvěcenou diskusi, bylo by to v pořádku. Bohužel se ozývají na titulních stranách rovnou rozhodné výkřiky proti jejich existenci. Na evropském kontinentu se jistě podmínky pro jejich provozování nezměnily. I jejich bezpečnost je stejná jako před rokem, ale i politici pod tlakem chvíle vyhlašují najednou prý nutná omezení. Nepochybuji, že se probudí protijaderní aktivisté přinejmenším v celé Evropě. Raději se ale vrátím do našich poměrů.

Zemětřesení u nás snad nehrozí, vlny tsunami k nám nedorazí – konečně nějaká výhoda středoevropského prostoru. Řekněme si úplně na rovinu - můžeme existovat bez jaderných elektráren? Potřebujeme stále spotřebovávat kvanta elektřiny? Málokdo je opravdu ochoten si připustit, že by se elektrický proud vypínal třeba jen na několik hodin denně. Zasáhlo by to nejen osobní pohodlí a praktický život, ale nutně i omezení výroby a tedy snížení životní úrovně, prudké zvýšení nezaměstnanosti atd. Přiznejme si – dnes žijeme v našem prostoru docela pohodlně a v dostatku – objektivně více, než kdykoliv předtím. Přesto si skoro všichni stěžujeme, chtěli bychom se mít lépe, nevnímáme ty, co se mají podstatně hůř než my, vidíme jen ty v zemích s vyšší životní úrovní. Jsme tedy ochotni v této situaci podstatně slevit ze svých nároků?

A jaké jsou u nás jiné možnosti výroby elektrické energie než jádro? Zdroje ropy jsou omezené a stále dražší. Zásoby uhlí docházejí, navíc proti prolomení limitů jeho těžby protestují titíž, co jsou proti jaderné energii. Lesy si necháváme plundrovat a v zájmu krátkodobých výhod a zisků prodáváme toto bohatství do ciziny. Větrné a fotovoltaické elektrárny taky nejsou řešením. Jsou pro stát, tedy pro nás všechny, hodně drahé a nakonec v praxi u nás vedly dotace pro jejich zřizování jen k tomu, aby někteří bohatí ještě více zbohatli. A taky k tomu, aby krajina byla zošklivěna necitlivými zásahy. Biomasa? Tuším, že i kdybychom pěstovali na všech polích plodiny jen pro toto využití, nestačilo by to. Nehledě k tomu, že už dnes si i tím pomalu likvidujeme vlastní tradiční zemědělství a soběstačnost potravinami.

Není tedy férové říct – bez jaderné energetiky se neobejdeme a tedy zaplaťpánbůh za ni? To neznamená, že nebudeme dbát na její maximální bezpečnost. Ale nejméně v několika blízkých desítkách let se bez ní neobejdeme. A její rozvoj je nutno realizovat dlouhodobě a plynule. Nelze ho třeba před volbami pozastavit a za dva roky zase spustit.

Nedomyšlená jednoduchá demagogie spojená s krátkodobým líbivým populismem se stále častěji objevuje v mnoha oblastech a na všech úrovních. Někdy se pohybuje až na hraně hysterie. Víme, co nechceme, a umíme proti tomu probouzet vlny statečného spravedlivého odporu. Pokud nám nehrozí nic kromě potlesku zmanipulovaného davu, který si neuvědomuje nebo nezná všechny souvislosti. Například když se objeví myšlenky na potřebné zefektivnění sítě škol nebo počtu nemocničních lůžek. Obecně ano - souhlasíme, ale jen nesahejte na to naše! Bouříme se – ovšem bez ohledu na dlouhodobé potřeby a hlavně možnosti naší společnosti. Tedy jednoduše řečeno – odmítáme opatření pro šetření a vzápětí chceme peníze, které nám chybí a prostě bohužel nejsou. Demonstrujeme proti nebezpečí jádra a smogu z uhlí, ale omezit spotřebu elektřiny také nepřipustíme a jiné reálné možnosti nemáme.

Existuje jedno ošklivé nepopulární slovo – zodpovědnost. Ale vlny demagogického tsunami nechtějí nic slyšet o zodpovědnosti v reálné situaci. Měli bychom si tu společnou zodpovědnost uvědomovat. Nestačí vědět, co vše nechceme, ale musíme vědět taky, co vlastně chceme a můžeme a jak toho v daných podmínkách dosáhnout.

Jiří Běhounek,

hejtman kraje Vysočina