Odpady Vysočiny

Už deset let slavíme 28. říjen jako Den české státnosti. Všichni víme, že máme tento den svátek. Myslím, že už méně vnímáme, jaká je jeho symbolika a proč ho vlastně slavíme. Neuškodí si připomenout některé souvislosti. Proč tedy 28. říjen?

V tento den byl v roce 935 údajně svým bratrem Boleslavem zavražděn český kníže Václav. Později byl prohlášen za svatého a stal se pomyslným patronem českých zemí. Svatý Václav je jedním ze symbolů naší země. V dobách nejtěžších se k němu lidé modlili a nejen křesťané věřili, že spasí český národ.  

Troufnu si říci, že český národ svatý Václav nespasil, ale stal se symbolem, jaký každý národ potřebuje. Jeho Myslbekova socha a celé Václavské náměstí byly téměř mystickým místem všech historických událostí i našich moderních dějin. V roce 1918 byl u sochy sv. Václava vyhlášen československý stát, v roce 1938 se tato socha stala symbolem odporu proti Mnichovu. Přiznejme si, že Václavské náměstí bylo víckrát i zneužito – například 3. července 1942 po heydrichichádě se tu konalo shromáždění, kterého se pod nátlakem účastnilo více než 200 000 lidí a při němž se zde uskutečnil slib věrnosti českého národa Hitlerově říši. V roce 1968 se právě na Václavském náměstí soustředil odpor proti sovětské okupaci, v dalších letech bylo svědkem protirežimních demonstrací, v roce 1989 tam gradovala zatím poslední česká revoluce.

V dnešním globálním světě se hranice států stírají, což je ve smyslu svobody pohybu lidí jistě dobře. Ale znát historii svého národa a vnímat náš společný osud je nepochybně potřebné a užitečné. Od těch začátků české státnosti v desátém století až dodnes.  Český národ přežil staletí národnostního i náboženského útlaku, poněmčování i protireformaci. V 19. století se jazykově i historickým vědomím obrodil, až se probojoval ke vzniku Československa. Před 18 lety jsme se „vrátili“ do českého státu.

Se znalostí historie a okolností duchovního rozvoje národa souvisí i vlastenectví jako výraz vědomí tohoto společného soužití ve smyslu hrdosti na to, čeho náš národ a jeho osobnosti dosáhli. Jen si musíme dávat pozor, aby vlastenectví nepřerostlo v nacionalismus a šovinismus, které se vyznačují vyvyšováním se nad jinými národy či národnostmi až nenávistí k nim. Podstatné je uvědomit si, že není zásluhou být součástí jakéhokoliv celku, zásluhou je pro tento celek něco vykonat, snažit se chovat a jednat tak jako nejlepší osobnosti národa.

Připomeňme si onen počátek české státnosti. Vyzdvihovanými přednostmi knížete Václava byly zbožný a mravný život, horlivost pro čest a slávu boží, péče o rozšíření křesťanské víry v celém národě, všestranné konání skutků milosrdenství a lásky. Václav ctil svou matku, pečoval o chudinu, nemocné a sirotky, poskytoval přístřeší a pohostinství pocestným a cizincům a netrpěl, aby se komukoliv stala křivda, byl osobně statečný, výborný jezdec na koni.

Když si tyto vlastnosti patrona české země převedeme do dnešní mluvy, je jasná jejich současná potřeba. Zjednodušeně řečeno jde o slušný mravný život, o spravedlnost, o nesobecké sociální soucítění i s bližními v nouzi – tedy dnes bychom řekli s méně movitými spoluobčany. Na koni už umět jezdit nemusíme, ale slušnější řízení těch koní pod kapotami našich burácejících povozů by nám jistě neuškodilo.

Ano – příklady a vzory všichni potřebujeme – v rodině i v celé společnosti. V každé době. Vnímejme tedy i zítřejší Den české státnosti jako příležitost nejen k odpočinku od pracovních povinností, ale taky k zamyšlení nad naší historií i současností. Nad tím, zda můžeme být hrdí na svůj národ. A hlavně i sami na sebe.

Jiří Běhounek,

hejtman Kraje Vysočina