Servis pro novináře

Připomínáme si deset let od vstupu České republiky do Evropské unie. Objevila se nejrůznější hodnocení tohoto období a toho, co nám členství přineslo a co je naopak pro náš stát omezující. Dokonce se ozval i exprezident Václav Klaus se svým obvyklým euroskeptismem ublíženého a nedoceněného „mladší bratra“. Chápu, že ho trápilo, co nemohl ovlivnit.

Možná se čekalo více, ale i v Evropě pečení holubi létající sami přímo do úst zůstali ve snech a pohádkách. V médiích se v této souvislosti pod  bombastickými titulky propíraly jen podružné věci, v nichž jsme sjednocováni s evropskými předpisy, jako byly názvy potravin (např. pomazánkové máslo) nebo zákaz klasických žárovek. Rovněž se psalo o korupci jako průvodním jevu, který provázel tyto dotace. Ovšem u všech finančních toků a zvláště těch dotovaných toto hrozí – to není vina unie. Korupce je důsledkem chtivosti a nemorálnosti konkrétních lidí a špatných kontrolních mechanismů. V našem kraji jsme žádný takový problém neměli, regionální operační programy fungovaly velmi dobře.

Zásadní pravda (nahlas a zřetelně málokdy vyřčená) o dopadu našeho členství v Evropské unii je prostá. Platili jsme příspěvek do pokladny EU, ale daleko více jsme přes všechny složitosti a problémy čerpali. Do našeho kraje konkrétně přiteklo z „evropských peněz“ za sedmileté čerpací období 5,4 miliardy korun, což byla v určitých letech až třetina rozpočtu krajského úřadu.

Bez těchto konkrétních finančních injekcí by byl stav našich silnic ještě citelně horší než je ten dnešní, nad nímž stejně mnozí naříkají. Bez evropských peněz bychom nemohli tak rozsáhle jako v minulých letech modernizovat stav našich nemocnic. Bez nich by nebyly opraveny nesčetné budovy, památky nebo jen menší objekty v městech a obcích Vysočiny. Stačí se jen rozhlédnout, kde všude najdeme cedulku, že objekt byl opraven nebo postaven za pomoci Evropské unie.

Stížnosti věčných nespokojenců na eurobyrokracii a naše uzurpování Evropskou unií jsou v detailech jistě často oprávněné. To ale tak cítí jako omezování své moci především politici. Nemyslím si, že by to nějak pociťoval běžný občan. A je třeba zvážit, co převažuje – zda pozitivní přínos pro jednotlivé projekty nebo ty nepříjemné průvodní jevy. Je to jako v manželství. Málokdo je ve vztahu spokojen se vším. Všichni si na toho druhého čas od času postěžujeme. Což pro rozumné lidi neznamená, že se chceme hned rozvádět. Tak si obyčejně jen povzdechneme a jedeme dál.  A nakonec jsme obvykle rádi, že se máme. I ve složitějším vztahu.

Jiří Běhounek

hejtman Kraje Vysočina