Mládež a sport

Kdysi v těch „dávných“ padesátých až šedesátých letech – v letech mládí mé generace - jsme se my děti těšily na 1. červen. Při Mezinárodním dni dětí se pořádaly slavnosti pro nás nezletilce. Bylo tehdy příjemným svátkem sníst si párek, vypít sladkou limonádu s bublinkami, být účastníky různých her. Dnes mají děti méně radostí, protože párek a limonáda nejsou svátkem, ale samozřejmostí, k jejíž konzumaci musí být někdy téměř nuceny. A hry? V útrobách počítačů je jich tolik. Děti nepotřebují roztočit káču nebo vymýšlet svět svých fantazií s dřevěnými hračkami, nemají chuť pořádat honičky a hry až do setmění, kdy museli rodiče zahánět voláním potomky do jejich domovů. Dnes stačí pomocí myši a Enteru rozpohybovat příslušný program, který bude pracovat sám při správném klikání. Chtělo by se říct až do klekání. Ale copak dnešní kluci a holky vědí, co to je? Svět se hodně změnil, mnoho věcí, vynálezů se objevilo. Nemálo věcí i pojmů patřících po staletí do každodenních rituálů lidské komunikace se vytrácí.

Mají to dnes děti lepší nebo horší? Na jedné straně nelze nevidět oproti minulým generacím dostatek hmotného zabezpečení, jejich dětské pokojíky jsou většinou přecpány hračkami i dalšími věcmi pro zpestření života. Samozřejmostí jsou počítače, mobily a další elektronické zázraky, o kterých se nám před lety ani nezdálo. Ale nejsem si jist, jestli je jejich dětství bohatší po všech stránkách. Počet rozvodů stále stoupá a vlastně ani nemusí stoupat, protože hodně potomků žije s nesezdanými rodiči, pro které je tak ještě snadnější než dříve své děti opustit. Diskutujeme o tom, že bychom měli zrušit ústavy pro děti a přitom mnozí žijí v rodinách, kde jsou vystaveny násilí i hmotné nouzi uprostřed obecného blahobytu. O neexistenci citu a lásky v těchto „rodinách“ nemluvě. Takový ústav je pak pro tyto děti vysvobozením. Ani děti a jejich osudy nelze dát do šuplíků a odstavců jednotlivých paragrafů.

Děti by pro nás měly být rovnocennými partnery jako svéprávné a svébytné osobnosti. Dospělí často podceňují intenzitu jejich vnímání okolního světa. Ale nechci jen strašit a lamentovat. Děti nám v mnohém mohou být i vzorem – především svou bezelstnou a nevypočítavou opravdovostí. Zažíváme s nimi radosti i starosti – ať už v roli rodičů, strýců a tet nebo babiček a dědečků. Mohli bychom se bavit o jejich technických dovednostech, o schopnostech, jimiž mnohdy předčí dospěláky. Měli bychom se bavit o tom, jak je důležitá jejich vzdělanost a o tom, zda pro ni děláme vše, co bychom měli.

K jejich svátku bych jim ale rád popřál hlavně to, aby vyrůstaly obklopeny láskou a laskavostí. Citlivou pozorností těch velkých lidí, kteří si někdy neuvědomují, jak snadno mohou ty malé lidičky ranit svou necitlivostí. Že nestačí posadit děti k televizi nebo k počítači, aby daly pokoj. Tak jak je důležitá komunikace mezi dospělými lidmi nebo dokonce mezi národy, tak bychom si měli nacházet čas na povídání s dětmi různého věku. Abychom byli schopni vnímat jejich starosti a podělit se o naše společné radosti.

Jiří Běhounek

hejtman Kraje Vysočina