Odpady Vysočiny

Příští týden oslavíme státní svátek „Den boje za svobodu a demokracii“. Datum 17. listopadu připomíná akce studentů v roce 1939 a po padesáti letech v roce 1989. Připomenu jen, že v roce 1939 šlo v tento den o reakci německého okupačního režimu na demonstrace při pohřbu studenta Jana Opletala, který byl postřelen při spontánní manifestaci proti okupaci 28. října a posléze na následky zranění zemřel.

17. listopadu tehdy německé elitní jednotky SS  obsadily vysoké školy a koleje, pozatýkaly studenty, devět z nich popravily, další tisíce odvlekly do koncentračních táborů. Vysoké školy byly uzavřeny do konce války. O padesát let později v roce 1989 se tvrdý zásah policie proti pokojnému studentskému průvodu v Praze na Národní třídě stal počátkem pádu komunistického režimu. Policejní nepřiměřené násilí vyústilo v masové demonstrace a posléze i v symbolickou generální stávku. Pod občanským tlakem byla komunistická strana zbavena politické moci a byla ustavena vláda národního porozumění.

Obě data mají společné jedno – vzepření se především mladých lidí násilné moci. Ve jménu ideálů jako je svoboda národa nebo svoboda jednotlivce. Poprvé byla výsledkem krutá akce okupační moci a další léta perzekuce celého národa. Po padesáti letech byl 17. listopad začátkem nadějí na svobodný rozvoj spravedlivé společnosti. Bylo „bojem za svobodu a demokracii“ skutečně dosaženo naplnění těchto vznešených slov? Ano, opticky máme svobodu i demokracii. Ale dnes bohužel mnohým zní tato slova poněkud trpce. Ideologická nadvláda byla ve velké míře nahrazena nadvládou peněz, demokratický stát je prolezlý korupcí a podvody. Spravedlnost je omezována úplatností soudců, kteří by měli být nejvyššími morálními autoritami. Stejně jako zákonodárci. Zvolíme si je, aby prosazovali demokracii – tedy v doslovném překladu „vládu lidu“. A pak zjistíme, že v parlamentu mnozí prosazují zájmy své osobní nebo firem sobě blízkých. Pravdu mají především ti bohatí, mnohé zákony jsou jim šité na míru, aby ještě více zbohatli. V obchodech máme široký výběr zboží z celého světa, ale ne vždy jsme si jisti jeho kvalitou – například u dovážených potravin se někdy dovídáme, že jsme odpadkovým košem nejen Evropy.

Před dvaadvaceti lety jsme odmítli pokračování režimu, který neumožňoval jednotlivcům právo na osobní názor a jeho vyslovení. Dnes jsme svědky někdy až nepochopitelné koncentrace zdrojů – majetků a financí v rukou jednotlivců a skupin zbohatlíků. A peníze bohužel ve zkorumpované společnosti znamenají i moc. My ostatní můžeme své názory vyslovovat, ale nakonec stejně rozhodují oni. Místo řešení zásadních potřebných opatření sledujeme vytahování na světlo světa zástupných malicherných problémů, nejrůznějších senzací a bulvárních přestřelek. A mezitím probíhá přenášení zátěže zhoršující se hospodářské situace na široké vrstvy těch méně majetných.

Nechci tvrdit, že všechno je špatné, ale mám pocit, že kdysi na podzim roku 1997 Václavem Havlem konstatovaná „blbá nálada“ byla veselicí oproti dnešnímu rozpoložení pocitů většiny lidí. Byla zpřetrhaná kontinuita vývoje, možnosti, které před námi byly před těmi dvaadvaceti lety, nebyly naplněny. Nejsmutnější je ztráta ideálů - nedostatek víry a naděje v pozitivní změny. Způsobuje jen žlučovitou zlobu na všechny „ty nahoře“, nechuť k politice anebo lhostejnost ke společenskému dění. Přitom jen aktivita těch slušných lidí, kterým nejde pouze o své sobecké zájmy, může vést k té změně k lepšímu. Pouhé pasivní spílání na realitu nepomůže. Čekání na novou mladou generaci a další „převrat“ by mohlo být nekonečné. Nezbývá, než zamyslet se nad tím, jak může každý z nás přispět ke zlepšení poměrů. Způsob vám nebudu vnucovat, je to na vaší volbě.

Jiří Běhounek

hejtman Kraje Vysočina