Portál územního plánování a stavebního řádu KrÚ kraje Vysočina

Mezi opakovanými bolavými tématy dneška – odcházením lékařů z nemocnic, dohadováním kolem začátku diskuse nad optimalizací škol a dalšími starostmi – mne potěšil i méně viditelný a medializovaný moment. Koncem ledna jsme mohli v jihlavském kině Dukla zhlédnout oficiální premiéru nového filmu „Mikola – tenkrát na Koločavě“. Na rozdíl od těch omílaných témat, kdy se při opakovaných jednáních setkávám s neústupností prosazovaných skupinových zájmů, realizace tohoto filmu ukazuje, jak někomu může málo stačit ke štěstí a jak relativní je posuzování hodnot a kvality života.

Film natočený na motivy známé legendy o Nikolu Šuhajovi za pouhých dvanáct dní je výjimečný svým hereckým obsazením. Hlavní hrdinové pohádkového thrilleru jsou klienti ústavů sociální péče ze čtyř evropských zemí - z České republiky, Polska, Slovenska a Ukrajiny. Mentálně postižení herci šli do celého projektu se svým bezelstným nadšením a jejich radost z výsledku a vůbec ze své seberealizace byla opravdu nehraná. Premiéry se zúčastnil i Miroslav Donutil, který hrál léta hlavní postavu Balady pro banditu v představení divadla Husa na provázku i ve stejnojmenném filmu a který se v našem filmu ujal role vypravěče. Pan Donutil ocenil výkony našich herců a ozřejmil, že to pro ně určitě nebylo vůbec lehké, protože i známí profíci mají při natáčení výpadky paměti a další problémy. Nejvýraznějším a nejdůležitějším článkem celého projektu byl Ústav sociální péče Těchobuz, jehož ředitelka Simona Tomanová byla i motorem a garantem celého natáčení. Poděkování za ojedinělý a zdařilý projekt patří i dalším filmových expertům pod vedením režiséra a producenta Jiřího Svobody. Z výsledku mám radost i proto, že tento padesátiminutový snímek je dalším výsledkem dlouhodobé spolupráce kraje Vysočina se zahraničními regiony – především se Zakarpatskou Ukrajinou, kde se přímo na historickém území u působiště Nikoly Šuhaje natáčely i některé exteriéry. Kraj Vysočina finančně a někteří z mých kolegů v radě kraje a na úřadě osobně se podíleli na zajištění a organizaci tohoto inovativního projektu i vlastní premiéry.

Na premiéře filmu jsem měl jedinečnou příležitost vidět některé z herců přímo, jejich výkon v konečné verzi filmu a ve filmu o filmu záznam z toho, jak hráli a precizovali jednotlivé scény před kamerou. Viděl jsem tak, jak jim jejich handicap ztěžuje zahrání svěřené role, jak jim filmový štáb pomáhá a jak svůj handicap překonávají, aby zahráli scénu způsobem, který je v mnoha případech skutečně srovnatelný s výkonem profesionálních herců. V tom smyslu není film „Mikola - tenkrát na Koločavě“ jen krásným a neobvyklým zážitkem, ale je také momentem, kdy si uvědomíte, že správně zacílená a poskytnutá pomoc dokáže zázraky.

Jsem rád, že se i ve vědomí naší společnosti posouvá postoj k našim spoluobčanům, kteří nemohou prožívat své osudy běžným způsobem. Měli bychom je vnímat jako své rovnocenné partnery. Každý život lidí různě postižených – ať už mentálně nebo tělesně - může mít své vysoké hodnoty. Ovšem potřebují taky naši pomoc – tak jak ji potřebují lidé nemocní, staří nebo naopak malé děti. Je to především o respektu a solidaritě.

Často se říká, že míra solidarity s těmi, kteří opravdu potřebují pomoc, je znakem vyspělosti společnosti. Souhlasím s tím a myslím si, že otázky související s celou sociální sítí jsou mezi nejdůležitějšími úkoly státu i samospráv. Nutnost jejich řešení v současnosti stále více vystupuje do popředí. Není ale pomoc jako pomoc. Pomoc může mít různé podoby a podle nich se může lišit i její vnímání ze strany adresáta pomoci. Podle mého názoru by každá pomoc měla obsahovat i respekt pomáhajícího, respekt, který se projevuje v přístupu, v chování i v životních podmínkách, které svým spoluobčanům vytváříme.

Natočení filmu s herci s mentálním postižením vnímám jako důležitý projev respektu k jejich osobnostem, schopnostem a dovednostem. Není však jediný. S kolegy uvádíme v život celou řadu projektů, které jsou vedeny stejným motivem. Každý rok realizujeme celou řadu stavebních akcí, které zásadně mění méně komfortní bydlení v sociálních službách na jednolůžkové a dvoulůžkové pokoje se sociálním zařízením. Používáme prostředky z rozpočtu kraje a úspěšně hledáme možnosti financování z dalších zdrojů.

Jde o to, abychom co nejvíce přiblížili podmínky života zdravotně postižených  běžnému bydlení, které by bylo důstojnější tak jako v obvyklém životě. Prosazujeme proto i transformaci sociálních zařízení tímto směrem. Přispějí k tomu i nové nebo renovované objekty – v poslední době jsme otevřeli například nový Domov seniorů ve Velkém Meziříčí. Za průlomový projekt považuji transformaci Ústavu sociální péče Jinošov. Tam nás havárie stropu napadeného dřevomorkou donutila přemýšlet nad změnou systému bydlení našich klientů - v náhradních formách bydlení s nižším počtem spolubydlících. To je obtížnější a nákladnější z hlediska provozu, ale jistě příjemnější pro klienty. Cílový stav je nahrazení velkého společného bydlení malými domácnostmi maximálně pro šest obyvatel v běžné zástavbě.

Transformace ústavů sociální péče je téma, které během několika posledních let vzbudilo hodně emocí v odborné veřejnosti i u dalších lidí, jichž se připravované změny nějakým způsobem dotýkají. Pro někoho znamená představa změn výzvu a naději, pro jiného obavy z toho, jak bude vypadat jeho další práce a jestli ji neztratí úplně. Nic není černobílé, a proto se u mnoha z nás mísí naděje s obavami.

Tak je tomu ostatně při všech změnách oproti zavedenému rutinnímu stavu. Přesto o ně musíme v obecném dlouhodobém zájmu usilovat.

Jiří Běhounek,

hejtman kraje Vysočina