Servis pro novináře

Oldřich Blažíček pocházel z velmi skromných poměrů, vzpomínky na své mládí však s láskou popsal ve své knize Mládí na Vysočině. Jeho otec byl venkovským krejčím. Vyučil se u svého bratra malířem pokojů a poté odešel za prací do Prahy. Tehdejší malíř pokojů provozoval řemeslo odlišné od současné doby, používalo se složitých šablon a mělo daleko blíže k umění. Dva roky trvalo než se s pomocí hraběte Gudenuse z Velkého Meziříčí dostal na vytoužená studia malířství. Nejprve studoval na Vysoké škole uměleckoprůmyslové u profesorů Dítěte a Maška, po čtyřech letech přešel na Akademii, kterou absolvoval u Hanuše Schweigera, na jehož popud věnoval svoji pozornost malbě interiérů. Seznámil se s řadou kolegů, kteří se později staly symboly českého umění. Byl to například Otto Gutfreund, Jan Šturma, Rudolf Kremlička, Josef Čapek a řada dalších. Sám nikdy do žádné výtvarné skupiny nevstoupil.

Nebyl jen malířem-krajinářem své rodné Vysočiny, ale proslavil se rovněž malbou chrámových interiérů. Jeho veliká pracovitost přinesla úspěchy. Již na Akademii byl kritikou nadšeně přijat jeho obraz svatovítské katedrály a poté následovaly obrazy dalších kostelních interiérů doma i v zahraničí. Možná právě pro toto chápání a vidění prostoru se stal profesorem malby na ČVUT, kde působil do roku 1927 až do roku 1948. V cizině nejen tvořil, ale také vystavoval. Již v roce 1913 se zúčastnil výstav Jednoty umělců výtvarných v Poznani a Lublani, poté následovala řada dalších. Nejvýznačnějších ocenění dosáhly jeho obrazy na výstavě v Paříži (1921) a na mezinárodních výstavách Carnegiho institutu ve Spojených státech. Nepatřil k avantgardě, ale jeho obrazy jsou zastoupeny ve významných sbírkách umění.