Kultura a památky Kraje Vysočina

Před rokem mě potěšila zpráva, že byla zpřístupněna evidence válečných hrobů umístěných v kraji Vysočina a dále v celé České republice i v zahraničí. Tato evidence zahrnuje nejen místa, kde jsou pohřbeny ostatky osob, které zahynuly v důsledku aktivní účasti ve vojenské operaci nebo v důsledku válečného zajetí, ale i pomníky a pamětní desky  nebo jiné symboly připomínající válečné události. V kraji Vysočina je nejvíce evidovaných válečných hrobů a pietních míst na Jihlavsku (713), dále pak na Třebíčsku (295), na Havlíčkobrodsku (256), na Žďársku (255) a na Pelhřimovsku (193). Vzpomněl jsem si na to, když jsme začátkem května u mnoha památníků a pomníků i v našem kraji uctívali památku obětí druhé světové války – jedné z nejstrašlivějších událostí v historii lidstva.

 V této souvislosti bych se rád vyjádřil k diskusi nad poválečnými násilnostmi proti civilnímu německému obyvatelstvu – například i v našem kraji v Dobroníně. Tyto násilnosti včetně mnoha vražd bezbranných Němců jsou neomluvitelné a jejich iniciátory byli nejednou ti, kteří měli určitý sadismus v sobě a využili příležitosti k jeho vybití. Můj táta se aktivně zúčastnil v Praze květnového povstání proti okupantům, v němž zahynulo mnoho českých vlastenců. Ale zažil taky ty „bojovníky“, kteří se zapojili až do represí těch bezbranných ve chvílích, kdy už jim nic nehrozilo. A pak si za „zásluhy“ obsadili byty po Němcích a úspěšně se hlásili o odbojářský důchod a výhodná místa ve státních službách. Když to můj otec viděl, obojí odmítl.

Často ovšem tyto excesy vznikly také jako výbuch chvíle, nashromážděného hněvu a dlouhodobého života pod tlakem a ve strachu. Je třeba vnímat  tyto časové souvislosti. Nebyly to za okupace jen ty viditelné šílené akce jako bylo vyhlazení Lidic. Za více než šest let okupace byli Češi v protektorátu svědky krutého tyranského zacházení s jednotlivci i skupinami svých spoluobčanů, kteří končili v koncentrácích nebo pod katovou sekyrou. To bohužel za mlčení nebo dokonce nadšeného přitakání velké většiny německé komunity. A ještě jen pár dní před koncem války museli čeští občané přihlížet nemilosrdným masakrům, které nevznikly ze zloby a letité křivdy, ale z chladné hlavy a rozpálených samopalů esesáků a nejednou i jejich civilních německých pomahačů. Desítky mrtvých z konce války v Třešti nebo Velkém Meziříčí jsou jednou z těch posledních připomínek nesmyslného vraždění.

Každá krutá smrt jakéhokoliv nevinného člověka je odsouzeníhodná. Ale je nutné vidět i tyto věci v kontextu doby vyváženě a ne podle dobových tendencí preferovat jen jednu stránku historie. A to ve všech směrech a v každé době. Je nutné, abychom vnímali příčiny a důsledky, souvislosti dějů. Abychom nenahrazovali jedno zjednodušení historie zase zkreslením opačným. A konkrétně je jednoznačné, kdo druhou světovou válku rozpoutal a kdo byl tedy viníkem miliónů zmařených životů. Poválečné útrapy civilních občanů německé národnosti byly někdy zbytečné, mnohdy nespravedlivé, ale byly přímým důsledkem dřívějších fašistických zvěrstev.

Už řecká bohyně spravedlnosti Diké držela mimo jiné v levé ruce váhy. Jako symbol nutnosti pečlivého vážení viny a neviny – i té rovnováhy pohledů na činy. Nic se nedá hodnotit bez  vyváženosti posuzování. Ještě jeden příklad ze současnosti. Příznivci Usáma bin Ládina lkají nad jeho koncem, dokonce se rozhořčují nad způsobem jeho pohřbu. A co ty tisíce nevinných lidí, co šli do práce v newyorských mrakodrapech, jeli vlakem na nádraží v Madridu nebo autobusem v Londýně? I tady jsou ty váhy silně nachýlené na jednu stranu.

On si začal,“ žalují děti. V jejich pojetí spravedlnosti je to důležité. U dospělých je vše trochu složitější, ale i zde hraje prvotní příčina pro další děje podstatnou roli.

Jiří Běhounek

hejtman Vysočiny