Zdravotnický portál Kraje Vysočina

Před nedávnem jsem vyjádřil svůj nesouhlas s realizací filmu Hodinu nevíš. Anotace tohoto filmu zní "ne tak docela fiktivní příběh člověka, který ve skutečnosti získal přezdívku heparinový vrah". A i v dalších prezentacích filmu se od začátku natáčení připomíná, že je inspirován „nemocničními vraždami“ v Havlíčkově Brodě. Řekl jsem mimo jiné: „Není neobvyklé, že se na některé případy točí filmy nebo píší knihy. Ale vždy s určitým odpovídajícím časovým odstupem. Nesouhlasím s tím, že je takto časně, v podtextu konkrétně, zasahováno do psychiky pozůstalých i zdravotníků.“

Zaznamenal jsem pak různé reakce – souhlasné i nechápající.  Protože přece mnoho uměleckých děl se zabývá tragédiemi dějin nebo jednotlivců. To samozřejmě vím a je to přirozené a v širším kontextu i potřebné – především jako zobecnění bolestných historických i osobních zkušeností.

   V tomto našem případu se ovšem obávám toho, do jaké míry bude film chápán jako fikce. Médii široce a nejrůznějšími způsoby rozpitvávaný případ máme stále v čerstvé paměti. Včetně toho, že známe jeho mnohé aktéry – kromě hlavního „antihrdiny“ i postižené a jejich rodiny, lékaře a další osoby spojené s případem. Ti všichni žijí mezi námi a nesou v sobě ještě nezhojené jizvy na své psychice. I když nepůjdou do kina, leccos se k nim donese a  pocítí různým způsobem rozedírání těchto poranění duše. Přestože tvůrci mluví pochopitelně o pouhé „inspiraci skutečností“, není reálně možné, aby si diváci nespojovali filmové postavy se skutečnými osobami. Kde bude ta hranice mezi skutečností a fabulací? Kdo ji pozná? Kdo a jak ji bude cítit?

    Jsem si vědom, že se těm trýznivým tématům nemůžeme vyhnout – jak v publicistice, tak v uměleckém zpracování reality. Uznávám - taky motivace autorů a tvůrců je jistě rozdílná – mnozí prokazují i nemalou odvahu při odkrývání toho zlého a nemorálního v našem světě. Nechci moralizovat a žádat, aby se psalo a točilo jen o tom, jak je ten život krásný a jak prima funguje. To by bylo jen jiné zkreslování skutečnosti.

    Ale jsem docela otrávený z té dominance všeho negativního a hrozivého v umění i v běžných médiích. Jako by platilo, že dobrá zpráva není zpráva. Nejen bulvární zpravodajství, ale i tzv. seriózní média nás zaplavují katastrofami, vraždami, podvody – jako by to vše bylo základní součástí našich životů. I přírodní pohromy a nejrůznější násilné  události odehrávající se na druhém konci světa máme barevně před očima za několik hodin u nás v obýváku. Televizní zpravodajství začíná zásadně špatnou zprávou – často pokud možno krvavou. A po ní následuje několik obdobných. Pak se dozvíme, kdo kde něco ukradl nebo někoho podvedl. Mnozí lidé v důsledku této vytrvalé masáže zprávami o zlu podléhají stálým pocitům ohrožení až úzkosti. Přestože v jejich životě se zrovna nic špatného a hrozivého neděje.

    Nezlobte se, ale opravdu si myslím, že velmi často se tak děje právě proto, že senzace jakéhokoliv druhu jsou zkrátka dobrý kšeft.  Já si přesto dovolím tvrdit, že se v našem životě každý den děje nemálo pěkného.  A taky jsem přesvědčen,  že zdrcující většina lidí, které potkávám, jsou prostě dobří a poctiví lidé.

Jiří Běhounek

hejtman Vysočiny