Mládež a sport

Každý extremismus zaměřený na získání davu začíná podobně. Napřed svým potencionálním příznivcům řekne, že by se měli mít lépe. Nic pro to nemusí udělat. Na to každý jednodušší jedinec rád slyší. Stačí, že mu je dáno od narození být příslušníkem nějaké skupiny. Někde Čechem, jinde Němcem či Slovákem. Jinde a jindy zase bělochem nebo jinak rasově čistým jedincem. Pak je třeba najít toho, kdo může za to, že se nemáme lépe. Najít nepřítele.  Někdy je to černoch, jindy Žid, Rom nebo každý původem „cizinec“, v jiných časech bolševik nebo kapitalista, na jiných místech je to zase běloch nebo křesťan.

Společné mají všechny tyto fanatismy jedno – stačí jim zařazení do skupiny, do etnika nebo názorové skupiny podle vnějších znaků. Neuznávají právo člověka na jeho vlastní osobnost, vlastní názory, vlastní osud. Sebe a své druhy automaticky, bez jakékoliv zásluhy pokládají za privilegované a nadřazené. Přitom se sdružují v rozdílných seskupeních – ovšem s obdobnými hesly a cíli.

Poznávacím znakem pravicového extremismu jsou hesla o „etnické čistotě“ nebo „rasové válce“. Vyznávají  kulty „národa“, „krve“ a „země“, které kladou důraz na rasu a národ, jsou přesvědčení o nadřazenosti určité skupiny lidí, věří v potřebu silného vůdce a vnímání násilí jako očistné síly. Dělnická strana mate svým názvem, ve skutečnosti není stranou „dělníků“, ale má blízko k neonacismu. Populisticky těží především z antiromských nálad, aniž nabízí jakékoliv skutečně reálné a humánní řešení. Díky více než procentní voličské podpoře v posledních evropských volbách má Dělnická strana dokonce ze zákona nárok na státní příspěvek 761 tisíc korun. Myslím, že jí takto přispěli i mnozí slušní lidé jen z nevědomosti. Neonacisté zase hledají vzory v nacistickém Německu. Část z nich udržuje čilý kontakt se zahraniční neonacistickou scénou. Jsou ostře protiromští, protižidovští a obecně se staví proti přijímání uprchlíků.

Měli bychom si více všímat nebezpečnosti těchto skupin. Zatím vypadají jako neškodný houf frustrovaných jedinců, kteří se ukojí oholením svých hlav, navlečením se do neoficiálních uniforem a posíleni anonymitou davu vyřvávají opakovaná primitivní hesla. Ale všichni, kdo známe historii, víme, jak to může skončit. Ti opravdu slušní jim napřed uhýbají a nakonec jsou vůči jejich nadvládě bezmocní.

Nebezpečné ovšem nejsou jen tyto bojůvky, ale lákavost zjednošených hesel. Zvláště lákavá jsou tato hesla v dnešní době ekonomických problémů, kdy mnozí hledají jednoduchá řešení i pro své osobní neúspěchy a zklamání. V naší společnosti je často  bezmyšlenkovitě přijímána třeba nepravda o tom, že „všichni Cikáni jsou jen přižívníci, kteří nechtějí pracovat“. Je pohodlnější přikyvovat té zášti, než  uvědomit si a nahlas říci, že všichni známe ty poctivé pracovité Romy, kteří jsou pozitivní součástí naší společnosti, kteří pracují a žijí normálně jako my ostatní a často lépe než mnozí „bílí“.  Tváří v tvář těm dobrým sousedům nebo spolupracovníkům se každý stydí mluvit o „těch líných Cikánech“. Za zády ovšem mnozí hlasitě přikyvují tomuto rasismu. Stejné je to s jinými „proticizáckými“ výpady. Stejní lidé, kteří nadávají na „nebezpečné Ukrajince“ nebo „rozlézající se Asiaty“, se samozřejmostí využívají výsledků jejich práce, výhodně u nich nakupují nebo si pochutnávají v restauracích se zdvořilou usměvavou obsluhou.

Prosím, posuzujme každého člověka jako tu konkrétní osobu podle své osobní zkušenosti s ní. Jako Josefa, Karla, Marii, Sašu, Horsta, Thua nebo Lin. A ne jako bílého nebo černého, zrzavou nebo blondýnku, Čecha nebo Vietnamce, Američanku či Makedonku.   Chce to i jistou statečnost – vystoupit proti stádnímu názoru a zastat se těch bezmocných – zahrnutých do bezmocného nebo opovrhovaného davu. To vše je na nás, na našem každodenním chování a jednání.

Doufám, že i naše centrální orgány budou proti nebezpečným extremistům přijímat účinné zákony a konkrétní opatření. Proto jsem přivítal, že vedení státu i parlamentu vyjádřilo svou vůli v tomto směru podepsáním společného dokumentu. A při bujení a narůstající drzosti organizovaných seskupení očekávám i  další odpovídající zákroky. Tak jako tomu bylo minulou sobotu v Jihlavě, za což bych rád policistům i úředníkům magistrátu rád poděkoval.

Jiří Běhounek,

hejtman kraje Vysočina