Servis pro novináře

V těchto dnech si připomínáme dvacet let života v nových podmínkách. Jednoznačná většina národa tehdy v listopadu 1989 přivítala pád zkostnatělého systému, který si naoko hrál na demokracii a ve skutečnosti byl přikazováním každému jedinci, co má dělat, co si má myslet, jak má žít. Dokonce co může vědět a co nikoliv.

S nadšením a nadějí jsme před těmi dvaceti lety hleděli dopředu. Věřili jsme, že celý náš svět se změní jen k lepšímu. Jak se naplnila naše očekávání? Povrchní pozorovatel by řekl, že vůbec ne. Převládá zklamání z dnešní situace. Mnozí vzpomínají jen na své jistoty z doby předlistopadové. Zapomínají na tu šeď tehdejší reality a znásilňování svých osobností často tupými ideology na všech úrovních. Svoboda projevu, přístup k informacím a taky k nejrůznějším alternativám kultury a umění, svoboda v cestování, volba místa a způsobu života – to vše jsou úžasné vymoženosti, které nám byly zapovězeny. Dnes je považujeme za samozřejmost a to je dobře. V tomto směru se polistopadová očekávání určitě splnila.

Ovšem zároveň silně cítíme tu značnou deziluzi. I když to ne vždy tak vnímáme a i když některé skupiny obyvatel jsou na tom hůře než jiné, obecně je hmotná úroveň našeho života lepší, než kdykoliv v historii. Proč tedy to rozčarování z vývoje společnosti? Myslím, že hlavní příčinou je jisté selhání elit především v etické rovině. Místo velmi špatné lživé morálky starého režimu dnes cítíme absenci jakékoliv morálky. Glorifikace volného trhu, který údajně vše vyřeší bez jednoznačné právní kontroly, a naopak opovrhování regulační funkcí státu jako něčeho téměř neslušného, vedly k nadvládě peněz, měření úspěchu a schopnosti člověka dle výše jeho konta. Ti, kdo se za elity vydávají, nejsou často elitami lidskými, charakterovými či myšlenkovými, ale jen bezskrupulozními schopnými jedinci, často schopnými všeho. Jistě – závist a zášť jsou bohužel výraznou českou vlastností. Ale myslím, že by nám snad ani tolik nevadilo, že nemálo bohatých dále bohatne v nepřirozené a pro život až nepotřebné míře. Jen kdyby ty cesty k zisku byly férové a zasloužené.

Filozofie, morálka, vědomosti a znalosti jsou v pozadí. Místo čtení knih těch moudrých čteme  ve spoustě barevných magazínů „moudra“ novodobých VIP – často rychlokvašených uměle vyrobených hvězdiček, místo vlastních prožitků žijeme osudy hrdinů seriálů.  Skutečné autority chybějí nebo jsou málo atraktivní pro zveřejňování. Problémem je i neznalost. Často posuzujeme skutečnost podle zjednodušených novinových titulků a zkratek televizních šotů. Typický příklad z poslední doby – Lisabonská smlouva – všichni ji posuzovali, vyjadřovali se k ní nejen v průzkumech veřejného mínění. Ale kdo ji skutečně četl? A stejné je to se spoustou obdobných i jednodušších věcí.

Nerad bych ale jen hořekoval nad tímto světem, kde bohužel dominuje nadvláda peněz, věcí a konzumního přístupu k životu. Často mě štve, že my Češi tak rádi a pořád jen na vše nadáváme a stěžujeme si. Hlavně na „ty jiné“ a na „to jiné“. Dvacet let po listopadovém začátku svobody si nežijeme špatně a máme hodně možností svůj život formovat. Mnohé záleží na našich schopnostech, chtění a píli. Přes všechny bolesti a špatnosti současnosti jsem optimistou. Přes někdy pochopitelné pocity bezmocnosti se každý z nás v demokratickém systému svým způsobem  podílí na tom, jak ten jeho i ten náš společný svět vypadá a jaký bude v budoucnosti.

Jiří Běhounek,

hejtman Vysočiny