Rozpočet kraje

V pátek 21. srpna jsme společně s mým náměstkem Liborem Jouklem položili kytici k pamětní desce Evžena Plocka na Masarykově náměstí v Jihlavě. Učinili jsme tak symbolicky u příležitosti připomenutí událostí invaze vojsk zemí Varšavské smlouvy do Československa před 41 lety. Připomněli jsme si tímto aktem jednu z nejsmutnějších událostí naší novodobé historie. Před jednačtyřiceti lety na naše území násilně vstoupilo 600 000 vojáků pěti zemí Varšavské smlouvy. Okupační vojska v zemi zůstala více než dvacet let.

Měl jsem tehdy šestnáct let. To je věk, kdy člověk už citlivě registruje, co se kolem něho děje. Zažil jsem tedy ten spontánní výbuch náhlé svobody. Přestože byla z dnešního pohledu relativní a omezená, tehdy jsme cítili nadšení, jež prýštilo z novin a některých časopisů, z televize a z tehdy oblíbených filmových týdeníků. Dnešní nejednou pohrdavý postoj k osmašedesátému jako jakémusi pouze boji o moc jedněch komunistů s druhými komunisty může prezentovat jen někdo, kdo tu dobu nezažil nebo ji nechce chápat v celospolečenském kontextu. Dobře se pamatuji na tu radost ve všech skupinách obyvatelstva. Ostatně to, co nám z té krátké doby osvobozujícího osvícení zůstalo v umění – v knihách, filmech, hudbě, o té síle vyvrcholení uvolnění šedesátých let taky mnohé vypovídá. Samotný 21. srpen jsem pak zažil osobně přímo v Praze. Byl to pro nás všechny šok. A 21. srpen se stal na mnoho let výrazně vnímaným datem, jež se trpce usídlilo v naší paměti - pro většinu lidí byl tento „srpen“ po více než dvacet let bolavým trnem v patě našeho vědomí.

„Historie je učitelkou života“ – říká citát už z doby starověku. Měli bychom nezapomínat zvláště na ty tragické momenty v naší historii, které často vedly k dlouhodobému zmaru a smutným osudům nejen národa, ale tisíců konkrétních lidí. Jedním z nich byl právě i citlivý Evžen Plocek.  Věčná lidská nespokojenost i dnešní různé politické šarvátky vedou k oblíbené činnosti našeho národa -  nadávání na všechny a na všechno, ke stěžování si na tu strašnou současnost. Myslím, že bychom neměli zapomínat taky na jednu z nejpodstatnějších stránek dnešní skutečnosti, po které jsme dlouho marně toužili – na svobodu v mnoha jejích podobách. Na svobodu volby, svobodu myšlení a přístupu k informacím, svobodu pohybu, svobodu názorovou a četné další její formy. Škoda, že se mnozí dnes nad tím slovem jen ušklíbnou. Zatímco jiní mnozí častokrát v dějinách za to slovo umírali. Nebo trpěli svými zmařenými životy.

Často o důležitých věcech víme jen tehdy, když je nemáme. Na druhé straně je asi dobře, že tu svobodu považujeme za takovou samozřejmost, že ji ani nevnímáme. Doufám, že nám to vydrží.

Jiří Běhounek,

hejtman Vysočiny