Dokumenty odborů krajského úřadu kraje Vysočina

Když mluvíme o Vysočině, často se nám dostává do představ o ní zelená barva. Především díky jejím přírodním plochám – pastvinám a lesům. Máme na Vysočině opravdu nemálo těch vonících a šumících porostů, lesy zabírají přes 30 % z  celkové rozlohy kraje. V nich převažují jehličnaté stromy, konkrétně ze 73 % je to smrk ztepilý, následují ho borovice lesní s 11 %, modřín opadavý můžeme najít na třech procentech lesních ploch. První z listnáčů – buk lesní dosahuje jen necelých tří procent.

Člověk totiž hospodaří v našich lesích plánovitě už více než dvě stě let. A postupně se orientoval na vysazování jehličnanů, které jsou zkrátka výnosnější. Avšak přes různé úlety v různých dobách je úroveň našeho lesního hospodářství dlouhodobě na solidní výši. Minulý týden se o tom přesvědčili účastníci třídenního zasedání ředitelů zodpovědných za lesy v zemích EU, které se u nás konalo v rámci českého předsednictví v unii. Na Vysočinu přijela padesátka pozvaných ředitelů a odborníků, např. z Kypru, Irska, Dánska a Švédska. Slyšeli jsme od nich dost chvály. Podpisem tzv. „Jihlavské deklarace“ rovněž definovali možnou podobu komunikace v oblasti lesů a lesnictví na evropské úrovni v následujících letech. Přiznám se – o lesy se moc nebojím. Máme na venkově bolavější problémy.

Život v našich lesích reprezentují kromě množství ptáků a drobného hmyzu především ta větší typická lesní zvířata. Podle posledního sčítání zvěře máme na Vysočině např. kolem třiceti tisíc srnců, přes tisícovku daňků a asi osm set muflonů. Nejtypičtějším přírodním „obyvatelem“ venkova byl vždycky zajíc polní. Těch nám zbylo v našem kraji přibližně třicet tisíc. My pamětníci ovšem pamatujeme doby, kdy jsme zajíce viděli za humny i podél cest v daleko větším množství. A pak jich valem ubývalo. Nicméně zajíc přežil rok 2000 a snad přežije i ta další léta.

Naproti tomu začínám mít pořád větší strach o ještě příznačnějšího obyvatele našeho venkova. Krávu si člověk s láskou chová po staletí jako svého nejbližšího poskytovatele obživy. I každý chudý sedlák míval doma nějakou tu kravičku a ta mu pomáhala přežít i v nejtěžších dobách. Měl od ní mléko, pak máslo a tvaroh, nakonec i maso. Něco se snědlo doma, něco prodalo na trhu.V dnešní globalizované době je všechno jinak. Obří trh ovládají velkovýrobci, kteří diktují nemilosrdně pro sebe výhodné ceny. A ty velkovýrobce zase tlačí velkoprodejci, kteří chtějí na své štíty vyvěsit: „Cenová bomba!“ V západní Evropě situace donutila státy už dříve  k poměrně štědrým podporám, aby zemědělci přežili. Dnes jim ani ty nestačí. A co teprve chudáci naši zemědělci, kteří jsou nuceni přežívat v této přímé konkurenci s pouze padesátiprocentními dotacemi. Tato politika EU je neúnosná a pro ty naše krávy likvidační. Bohužel ani české vlády oprávněné nářky zemědělců nevyslyšely. Stále se spoléhá, že to naši venkovští hospodáři nějak vyčarují. Ale jejich situace je už opravdu neúnosná a řešení se nedá odkládat. Ceny mléka pod výrobními náklady jsou nelogické a k nepřežití.

Největším nebezpečím pro přírodu je narušení přirozené rovnováhy. K ní patří i léty formovaný způsob života na venkově. Rozumné hospodaření v lesích, na polích i ve stájích. Ne krátkodobé drancování za účelem okamžitého zisku. Zvláště tady platí, že to, co se léta buduje, může být rychle a téměř nenávratně zničeno.

Koncem týdne si připomeneme státní svátky spojené s naší historií – příchod Cyrila a Metoděje spojený s novými křesťanskými idejemi, smrt Jana Husa spojenou s bojem za jejich očistu od nánosů lidské chtivosti. Připomínejme si historii svého národa, často na ni v běhu dnešních starostí zapomínáme. A používejme jejího odkazu i pro dnešek. Měly by nám znít z dávnověků ozvěnou pozapomenutá slova jako je pokora, mravnost. Nebo z pozdějších dob i ten oblíbený „selský rozum“.  Například proto, aby za pár let neznaly děti zajíce jen z klece v zoo a ty naše kravičky jen z obrázků ve slabikáři…

Jiří Běhounek,

hejtman Vysočiny