Rozpočet kraje

Ne nadarmo se pro média používá termínu sedmá velmoc. Celosvětový vliv různých kampaní na naše životy se mi zdá pořád více ohromující až nesmyslný. Probíhá prostřednictvím vzrušeného zpravodajství a komentářů ve vlnách aktuálních událostí a jejich následného populistického vyústění v neuvážených prohlášeních i opatřeních politiků, kteří přece musejí na ty vlny přímo ovlivňující občany reagovat – volby jsou skoro pořád za dveřmi. Pak vlna pomine, odpluje, následky zůstávají. Jako u tsunami.

V současnosti jsme svědky typické ukázky takové dobové demagogie. Opět se v souvislosti s japonskými tragickými událostmi rozhořela diskuse o nebezpečí jaderných elektráren. Kdyby šlo jen o zasvěcenou diskusi, bylo by to v pořádku. Bohužel se ozývají rovnou rozhodné výkřiky proti jejich existenci. Na evropském kontinentu se jistě podmínky pro jejich provozování nezměnily. I jejich bezpečnost je stejná jako před rokem, ale i politici pod tlakem chvíle vyhlašují najednou prý nutná omezení. Nepochybuji, že se probudí protijaderní aktivisté přinejmenším v celé Evropě. U nás zemětřesení snad nehrozí, vlny tsunami k nám nedorazí – konečně nějaká výhoda středoevropského prostoru. Řekněme si úplně na rovinu - můžeme existovat bez jaderných elektráren? Asi těžko. Není tedy férové říct – jadernou energetiku potřebujeme a tedy zaplaťpánbůh za ni? To neznamená, že nebudeme dbát na její maximální bezpečnost. Ale nejméně v několika blízkých desítkách let se bez ní neobejdeme. A její rozvoj je nutno realizovat dlouhodobě a plynule. Nelze ho třeba před volbami pozastavit a za dva roky zase spustit.

Nedomyšlená jednoduchá demagogie spojená s krátkodobým líbivým populismem se stále častěji objevuje v mnoha oblastech a na všech úrovních. Někdy se pohybuje až na hraně hysterie. Víme, co nechceme, a umíme proti tomu probouzet vlny statečného spravedlivého odporu. Pokud nám nehrozí nic kromě potlesku zmanipulovaného davu, který si neuvědomuje nebo nezná všechny souvislosti. Například když se objeví myšlenky na potřebné zefektivnění sítě škol nebo počtu nemocničních lůžek. Obecně ano - souhlasíme, ale jen nesahejte na to naše! Bouříme se – ovšem bez ohledu na dlouhodobé potřeby a hlavně možnosti naší společnosti. Tedy jednoduše řečeno – odmítáme opatření pro šetření a vzápětí chceme peníze, které nám chybí a prostě bohužel nejsou. Demonstrujeme proti nebezpečí jádra a smogu z uhlí, ale omezit spotřebu elektřiny také nepřipustíme a jiné reálné možnosti nemáme.

Existuje jedno ošklivé nepopulární slovo – zodpovědnost. Ale vlny demagogického tsunami nechtějí nic slyšet o zodpovědnosti v reálné situaci. Měli bychom si tu společnou zodpovědnost uvědomovat. Nestačí vědět, co vše nechceme, ale musíme vědět taky, co vlastně chceme a můžeme a jak toho v daných podmínkách dosáhnout.

Někdy se ovšem i pod heslem šetření a racionalizace setkáváme s kroky nedomyšlenými, v jejichž důsledku se nakonec utratí ještě více společných peněz. Mnozí si určitě vzpomínáme na přelom roku 2002 a 2003, kdy zanikaly okresní úřady. Na základě státem schválené koncepce se správní agendy vykonávané okresními úřady převáděly do působnosti některých obecních úřadů a krajských úřadů. Úřadování se tak z okresních měst přeneslo do dvou až pěti menších měst v rámci každého okresu. O přínosech i nákladech tohoto kroku probíhaly vzrušené diskuze, ale zpětně lze konstatovat, že se rozhodování přiblížilo občanům a v současné době se v tomto zaběhlém systému úřadů již všichni orientujeme. Spojení výkonu státní správy a samosprávy na obecních a krajských úřadech z nich udělalo významné instituce, jejichž vedení má komplexní znalosti o problematice veřejné správy i o rozvoji území. Proto jsme do pracovníků, do jejich vybavení a zázemí v uplynulých deseti letech především ve městech investovali finanční prostředky a energii. Také ministerstvo vnitra na základě vlastní analýzy oficiálně sdělilo, že současný model veřejné správy je dobrý a funkční, a že nedoporučuje, aby vláda převáděla správní agendy na jiné úřady. Přesto ministerstvo práce a sociálních věcí přichází s návrhem převodu všech správních agend na úřady práce. Nerespektuje žádná dlouhodobá rozhodnutí a parlamentem schválené systémy. Nezjišťuje, zda a jak dlouho mohou k výkonu státní správy úřady práce používat stávající kanceláře a zda nebude nutné vynakládat další státní prostředky k novému zabezpečení toho, co dodnes fungovalo. Není schopné občanům garantovat, že se výkon státní správy nevzdálí od jejich bydliště. V souvislosti s reformou sociální oblasti se setkávám s celou řadou dalších otázek, které mě přesvědčují o její špatné připravenosti, ale nejvíce mě zaráží, že se předkladatelé odmítají zabývat připomínkami občanů a úřadů a nemají žádný zájem předejít chybám a negativním následkům, které mohou dopadnout na mnohé z nás.

Jiří Běhounek,

hejtman Vysočiny