Rozpočet kraje

Přestože čtete tyto řádky v listopadu, kdy se blíží zimní plískanice, rád bych se vrátil ke svým zážitkům z konce slunného babího léta. Možná i proto, že mne tehdy zahřálo nejen to slunce, rád bych se vrátil k tomu, co jsem tehdy zažil i vyslovil.

Říjnem skončila Dolnorakouská zemská výstava -  poprvé jako přeshraniční akce s naší účastí. Už když jsme 28. září  v Telči přivítali jubilejního třistatisícího návštěvníka, bylo jasné, že úsilí jí věnované nebylo marné. Byl jsem velmi potěšen, že se výstava setkala s takovým ohlasem. Společně s dolnorakouským zemským hejtmanem Erwinem Pröllem jsme jako jubilejní návštěvníci výstavy mohli pogratulovat osmnáctileté studentce chotěbořského gymnázia Kateřině Jandové. Vidím v tom určitou symboliku. Právě v mladých, v jejich zájmu o minulost a současně nezatížeností temnými úseky dějin s dominující záští vidím šanci světa na jeho budoucnost bez zbytečných tragických konfliktů. Za šest měsíců navštívilo nakonec tento mimořádný projekt ve třech městech celkem více než 350 tisíc návštěvníků na obou stranách hranice.     

Nemohl jsem si tehdy v této souvislosti nevybavit zážitek z brněnského setkání s hlavou katolické církve. Přestože se tu sešel více než stotisícový dav, shromáždění si uchovalo hlavně díky jemu výrazný duchovní ráz. Papež Benedikt XVI. mě zaujal především svými slovy o tom, že bez spolupráce a dohody lidí různých národů, názorů a filosofií nemůže být prognóza světového vývoje příznivá. Papež nemoralizoval, mluvil o naději. O tom, že není snadné vytvořit společnost založenou na dobru, spravedlnosti a bratrství, protože lidská bytost je svobodným tvorem a jeho svoboda zůstává křehkou. O tom, že musíme svou svobodu stále znovu a znovu zaměřovat k dobru.

Možná se někomu může zdát, že to jsou jen stále opakující se slova. Jsem ale přesvědčen, že je potřebné často připomínat, že naděje tohoto světa jsou jen v poznávání se a toleranci  různých vidění naší reality. Bez rozdílů způsobu vyznání, historicky a etnicky rozdílných zkušeností. Ne hledání a zdůrazňování rozdílů, vyvyšování se nad jiné, deklarování svých jediných pravd. To vše vede jen k nenávisti, válkám slov a posléze i zbraní. Mezi jednotlivci i mezi národy.

K povzbudivým říjnovým zážitkům patřil taky slavnostní večer s udělováním záslužných medailí kraje Vysočina. Slavná a skromná atletka Jarmila Kratochvílová, férový horolezec světového formátu Radek Jaroš, uznávaný vědec Josip Kleczek, trpělivý propagátor Posázaví František Pleva, mladá famózní rychlobruslařka Martina Sáblíková, obdivuhodný organizátor festivalu dokumentů Marek Hovorka, houževnatý parasportovec Michal Šiška. Osobnosti vzešlé na Vysočině, které se prosadily v různých oborech a disciplínách, mají jedno společné. Prosadili se svými schopnostmi, ale i svou vůlí a vytrvalostí. Něco dokázali a mohou být pozitivními vzory pro své následovníky i pro běžný život.

K tomu tolik potřebnému pozitivnímu v myšlení lidí jistě přispívají takové chvíle, jaké byly spojeny s návštěvou papeže, společnou česko-rakouskou přeshraniční výstavou i prezentace příběhů našich laureátů krajských medailí.  Naděje, o níž mluvil Svatý otec, se mi tehdy v tom slunečném pondělním setkání v Telči zhmotnila i v osobě sympatické studentky Kateřiny Jandové. Mluví anglicky a německy, zajímá se o soudobé dějiny a chce být lékařkou. Dnešní mladí lidé mají svět otevřený. Domluví se, mají možnost poznávat ten svět na vlastní kůži a vlastníma očima.  Přes všechno lamentování nad současnou mladou generací věřím, že přinejmenším ti nejlepší z nich chtějí a mohou udělat ten svět lepším. Nenechávejme to ale jen na nich a na budoucnosti. Pomáhat naplňovat onu naději může každý z nás. Konání národů, států a jejich vlád nakonec jen svým způsobem odráží konání jednotlivců. Takže všichni můžeme přispět - prostě svým slušným a přátelským chováním a jednáním v každodenních vztazích.

Jiří Běhounek,

hejtman Vysočiny