Ředitel Krajského úřadu Kraje Vysočina

Vincenc Makovský (3. 6. 1900, Nové Město na Moravě - 28. 12. 1966, Brno) – sochař, designér

Vincenc Makovský se narodil jako nejstarší ze šesti dětí novoměstského řezníka a váženého měšťana. Značný vliv na utváření Makovského osobnosti měla jeho matka, držící se tradic přísné evangelické výchovy. Především však byl věrným synem rodného Horácka, kam se stále vracel a které ho poznamenalo rysy zemité neústupnosti a vytrvalosti, jež se odrazily i v jeho tvorbě. Po maturitě byl odvelen k 81. pluku v Jihlavě, odkud ale zběhnul k "zeleným kádrům". Před trestem ho zachránil konec první světové války. V roce 1919 byl demobilizován a přijat na Akademii výtvarných umění v Praze. Zatímco ještě za studií na novoměstské reálce uvažoval o dráze malíře, první léta studií na pražské Akademii výtvarných umění v Praze, zejména pak vliv dalšího novoměstského rodáka Jana Štursy ovlivnily směr jeho tvůrčí orientace směrem k sochařství. Makovský postupně prošel malířskými ateliéry Jakuba Obrovského a K. Krattnera, sochařskými Bohumila Kafky a Jana Štursy, který pro něj představoval lidskou i uměleckou inspiraci. Později se vliv z Štursova díla prolínal s vlivem Otto Gutfreunda.

Již v průběhu studií získal Makovský první cenu za školní práci Hoch s mušlí. V roce 1925 uspořádal první výstavu svých sochařských prací a po absolutoriu AVU (1926) dostal stipendium francouzské vlády. V letech 1926 – 1930 studoval a pracoval v Paříži (ateliér Antoina Bourdella). Na konci 20. a v polovině 30. let tvořil v osobité reakci na syntetický kubismus a poetiku surrealismu vyhraněná díla, kterými významně předběhl vývoj českého sochařství (reliéf Ležící žena, Návrh plastiky pro fontánu, Skloněný ženský akt, Dívčí sen, Dívka s děckem, Léda, reliéf Žena s vázou). Od roku 1930 byl členem Spolku výtvarných umělců Mánes, vystavoval se Skupinou výtvarných umělců, a stal se členem Surrealistické skupiny.
Po svém francouzském pobytu se Makovský přesunul do Brna. Kolem poloviny 30. let se v jeho pracích projevila realistická linie jeho tvorby (Podobizna Josefa Šimka, Sedící žena, Hlava Prométhea, Torzo, Sousoší pro fontánu v Mělníku, četné sochy T. G. Masaryka pro různá česká a moravská města). V roce 1935 obeslal soutěž na výzdobu síně Národního památníku na Vítkově v Praze cyklem reliéfů Z české historie a v roce 1938 obdržel v Brně první cenu v soutěži na pomník Národního osvobození.

Druhou světovou válku Makovský prožil ve Zlíně, kde pomáhal zakládat a organizovat Školu umění. Zúčastnil se odboje jako člen ilegálního Národně revolučního výboru inteligence. Se zlínským obdobím je spojeno jeho působení v průmyslovém designu, který naznačil další rozměr jeho tvůrčí činnosti. Byl prvním mezi českými a moravskými výtvarnými umělci, kteří spolupracovali s konstruktéry na tvarovém a ergonomickém řešení stroje. Nezachovaný návrh revolverového soustruhu R 50 z roku 1940 patří k legendě československého designu. Do této doby spadá rovněž řada sochařských portrétů (B. Němcová, K. H. Borovský, A. Jirásek, J. A. Komenský).

Po osvobození se Makovský vrátil do Brna (ateliér na Rybářské ulici). Stal se docentem modelování na Fakultě architektury Vysoké školy technické, v roce 1947 jejím profesorem, byl členem České akademie věd a umění. V roce 1952 získal profesuru na Akademii výtvarných umění v Praze. V poválečném období se věnoval převážně monumentální pomníkové tvorbě (Partyzán ve Zlíně, Památník osvobození a sousoší Bratří Mrštíků v Brně, busta S. K. Neumanna v Bílovicích nad Svitavou, J. A. Komenský v Uherském Brodě, nizozemském Naardenu a na univerzitě v Betlehemu v USA).

Makovského dílo, zejména poválečné pomníkové realizace, bylo oceněno, stal se laureátem státní ceny 1955 a 1958, téhož roku byl jmenován národním umělcem.

Na Světové výstavě v Bruselu získal roku 1958 Velkou cenu za alegorické sousoší Nový věk, které bylo umístěno před brněnským výstavištěm.

Poválečný návrat k tradičnímu zobrazování nesnižuje Makovského zásluhy o rozšíření obzorů naší výtvarné kultury. Umělec obohatil naše i evropské umění o hodnoty zásadního významu.

Místo, kde od roku 1945 až do své smrti v roce 1966 žil a tvořil,  připomíná plaketa na jeho domě na Mlýnském nábřeží č. 17 v Brně - Obřanech.

Vincenc Makovský byl pohřben na evangelickém hřbitově ve svém rodném Novém Městě na Moravě.