Odpady Vysočiny

Narodil se v rodině lesníka a dětství až do svých deseti let trávil na různých místech rodné Moravy. V roce 1843 mu zemřel otec a matka s dětmi (Gustav byl nejmladší) se přestěhovala do Prahy. V Praze studoval Pfleger nejdříve na Německém gymnáziu, později na Akademickém gymnáziu ve Štěpánské ulici. Na obou školách byl jeho spolužákem Jan Neruda. Zde propukla jeho plicní choroba, která ho sužovala nejen po dobu studia (musel ho dokonce přerušit), ale až do předčasné smrti. Byl často nemocný a nakonec musel kvůli nemocem studium přerušit. Poté začal až od r. 1854 pracovat v České spořitelně jako úředník, ale v práci příliš šťastný nebyl. Nemilovaná role úředníka mu však zůstala - vzdor krátkému působení v roli dramaturga a poté žurnalisty a editora - až do hořkého konce. Zdánlivě nevzrušující životní kariéra mnoho nevypovídá o bohatém vnitřním životě tohoto citlivého umělce. K tělesnému utrpení a nenaplněné lásce přistupovaly pocity beznaděje a rozervanosti, prohlubované četbou romantiků, dusnou atmosférou doby i počátečním neúspěchem jeho tvorby.

Gustav Pfleger debutoval roku 1857 lyrickou sbírkou Dumky, když už čtyři roky předtím uveřejnil Krasořečník jeho překlad básně Victora Huga a poté Lumír první vlastní verše. Sbírka Dumky nevzbudila větší pozornost a Moravské noviny ji dokonce odsoudily. Právě proto přijal Gustav Pfleger v další sbírce Cypřiše (1862) přízvisko Moravský, aby jím podtrhl svůj vztah k rodnému kraji, kterému vděčil za své národní uvědomění. Druhá sbírka se ovšem od první příliš nelišila - spojoval je především sentimentální motiv nenaplněné lásky. Ten Pfleger překročil ve veršovaném románu Pan Vyšinský, v němž se inspiroval díly Puškina a Lermontova a trýzně "zbytečného člověka" pojal s ironickým odstupem.

Větší úspěch zaznamenala dramata Pflegra-Moravského, nikoliv však historická, na nichž si sám zakládal, ale především veselohry, především aktovka Telegram (1866). Také na románové tvorbě byl patrný jako na celém jeho díle určitý chvat, způsobený obavou z postupující nemoci, a schematičnost. Po Ztraceném životě (1862), pojednávajícím o životních osudech a zápasech J. V. Friče, následoval sociální román Z malého světa (1864) o stávce a bojích textiláků před rokem 1848. Byl to první román s tímto tématem v české literatuře vůbec. Pokoušel se v něm poukázat na konflikty národní a sociální (čeští dělníci versus německý továrník). Jedná se o román z prostředí smíchovských textilních dělníků, jejichž hlavní představitel nakonec zjistí, že je nemanželským synem hraběte. Tím se do děje dostává i další, v té době často popisované téma - vztah zdegenerované šlechty a dravé nové podnikatelské třídy. Ovšem románová zápletka s pohozeným hraběcím synkem, který se stává uvědomělým českým dělníkem, je velmi přitažená za vlasy. Pfleger se pokoušel léčit svoje plicní neduhy v lázních Sedmihorkách, kam zasadil svůj další román „Paní fabrikantová“ z r. 1873. Základní personální nastavení je opět značně naivní. Hlavní hrdinka dělnického původu, provdaná za továrníka, který se ke svému postavení dopracoval z dělníka usilovnou prací, se zamiluje do šlechtice, a aby uhájila čest své rodiny, spáchá sebevraždu. Význam tohoto díla spočívá zejména v popisu jednotlivých postav. Přes tato omezení patří Pfleger vedle Karla Sabiny k zakladatelům českého sociálního románu. Jeho posledním, také nedokončeným dílem z r. 1875 je alegoricko-vlastenecká báseň „Královna noci“, kterou sám autor označil za svoji „labutí píseň“.

Dvaačtyřicetiletý Gustav Pfleger Moravský podlehl tuberkulóze dne 20. září 1875. Pochován byl na Malostranském hřbitově.

Dnes by mohlo být Pflegerovo dílo posuzováno ještě kritičtěji než jak to před šedesáti lety učinil Zdeněk Nejedlý, a sice jako naivní. Jisté a cenné však je, že Pfleger byl mezi prvními literáty, kteří si u nás začali všímat třídních problémů a konfliktů.