Školský portál Kraje Vysočina

Otec – prosba, nebo hrozba?

Byl to neopakovatelný zážitek. Na vlakovém nádraží, v atmosféře loučení, radostného vítání, překládání zavazadel a ve vůni prázdninových dálek, stál výpravčí s plácačkou, s terčem v levém podpaží a píšťalkou v ústech. Tento obraz ovšem ještě není tak neobvyklý, kdyby vedle svého otce nestál syn, možná sedmiletý, s plácačkou v levém podpaží, ostražitě sledující každý pohyb svého táty. Cestující dokončili nástup, dveře se zavřely, výpravčí naposledy pohledem přehlédl vlak, následován svým synem, který také zkontroloval celou soupravu. Potom se rozkročil, uchopil výpravku a sebevědomě ji zvedl k odjezdu. Malý chlapec zkontroloval, jestli je dostatečně rozkročen, a také hbitě vytáhl svou malou plácačku. Stál bez hnutí do chvíle, než se jeho vzor otočil a potom důležitě bok po boku oba odešli z nástupiště.
Děti potřebují otce, se kterým si hrají, se kterým pracují, kterého napodobují a také jej následují. Zvláště chlapci, pokud se jednou mají stát samostatnými muži a mají být oporou svým manželkám, potřebují ve svém dětství tátu, kterého nelze zastoupit. Podobně děvče potřebuje vzor své matky, aby se jednou mohlo stát ženou. V dětství se vytváří vzory mužství a ženství pro celý následující život. Podobně, jako se často cituje deklarace lidských práv, je potřebné zdůrazňovat i lidská práva dítěte, přijatá v OSN 20. 11. 1959. V paragrafu 6 je uvedeno: „Dítě potřebuje k plnému a harmonickému vývoji své osobnosti lásku a porozumění. Pokud je to možné, má vyrůstat v péči svých rodičů …“. Dítě potřebuje oba rodiče. Když je vztah dvou lidí narušen, nebo dokonce, když se rodiče rozejdou a naleznou si nové partnery, pro dítě stejně v životě zůstává jen jedna matka a jeden otec. A i když potomek vyrůstá v náhradní rodině, nebo v péči jednoho z rodičů, opakovaně můžeme v dospívání pozorovat zvýšený zájem dítěte poznat své původní rodiče. Tato přirozená touha může být silně otřesena, třeba setkáním s násilnickým, cynickým, nebo apatickým otcem. I z takových zkušeností pocházejí obavy a traumata, ovlivňující později založení vlastního manželství. Pokud děti prožívají své dětství v duchu jmenovaného citátu z deklarace, mnohem snadněji následují vzor svých rodičů a vstupují do manželství, vychovávají vlastní děti a stávají se jim vzorem.
První role muže je být manželem, protože to základní co může udělat pro výchovu svých dětí, je milovat jejich mámu.
Ta druhá role je být otcem, který zasvětí své děti, především svého syna do života. Jak se to může stát? Když například syn poprvé chytí při rybaření s otcem první úlovek, donesou jej oba domů a táta prohlásí, ty už jsi chlap, vždyť bys mohl uživit i vlastní rodinu. Tyto chvíle mají nezměřitelnou hodnotu a ovlivňující celý následující život. Kolem nás žije mnoho lidí, kteří nebyli zasvěceni do své role muže nebo ženy, protože přesně naopak ve chvíli, kdy potřebovali v dospívání povzbuzení a vzor, byli autoritou nad sebou kriticky poníženi. Potom je možné pouze doufat, že zraněného jednotlivce potká pozitivní učitel, zaměstnavatel, sportovní oddíl, církev, nebo budoucí partner, kteří jedinci vrátí zdravé sebevědomí. 
Ta třetí role je, být pracovníkem – výdělečně činným člověkem, který zaopatří svou rodinu. Muž se má stát ochráncem, zastáncem a jistotou, která chrání rodné hnízdo před vnějšími vlivy a materiálně jej zabezpečuje. Je jisté, že jeho role není pouze v dávání věcí, ale předně v dávání sama sebe. Zde nerozhoduje na prvním místě čas, který poskytuje své ženě a svým dětem, ale především intenzita a hloubka při setkávání s nimi. To znamená, že hodina s dítětem při plném zaujetí je více, než celodenní přítomnost v domácnosti, kdy se otec věnuje svým zájmům. 
Roli otce mohou částečně zastoupit dědečkové, strýčkové nebo učitelé, ale plně ji nahradit nemůže nikdo. Prosba každého dítěte je mít tátu a samozřejmě i mámu. Máma ale v neúplných rodinách většinou zůstává, ovšem odpovědných milujících otců, je stále větší nedostatek. Je tedy otázkou. Může být osobní svoboda a uspokojení vlastních potřeb důležitější, než právo dítěte na otce? Není přinejmenším třeba, hledat alespoň vyváženost, mezi právem dospělého jedince a právem dítěte?    

Za Pracovní skupinu projektu "Rovnost šancí na Vysočině" 
Aleš Zástěra