Dokumenty odborů krajského úřadu kraje Vysočina

Narodil se jako nejstarší ze sedmi dětí v rodině vojenského ranhojiče. Jeho rodiče si nemohli dovolit platit studia, takže se vyučil tiskařem. Po vyučení řídil v tiskárně bratří Grégrů edici Matice lidu a roku 1871 získal po svém tchánovi Janu Pospíšilovi knihtiskárnu a nakladatelství v Praze.

Jako nakladatel přistoupil k zásadním edičním počinům, které utvářely svoji dobu a daleko ji přikročily. Vydával knihy z nejrůznějších oborů - od nenáročné lidové četby (edice Matice lidu a Laciná národní knihovna) přes cestopisy a odborné publikace z nejrůznějších oborů (filozofie, matematika, jazykověda), slovníky, ale i časopisy (Zlatá Praha, Lumír, Athenaeum, Ilustrovaný svět, Světozor, humoristický Paleček).

Velmi známý a proslulý byl i Brehmův Život zvířat, který se ovšem nemůže poměřovat s Ottovým největším, nejznámějším a dodnes nepřekonaným dílem. Tím je Ottův slovník naučný, který ve 28 dílech vycházel v letech 1888-1908 (+ Dodatky 1909). Dočkal se několika reedicí a na sklonku 20. století byl vydán i na moderním médiu CD-ROM. Kromě „velké“ verze byly vydány i Malý Ottův slovník naučný (2 díly 1905-1906) a Ottův kapesní slovník naučný (1908).

Kromě své plodné práce byl činným i ve společenském životě své doby. Kromě mnoha jiných spolků byl i členem výkonného výboru Zemské jubilejní výstavy (1891) a výkonného výboru Národopisné výstavy (1895). Byl císařským radou a v roce 1912 byl jmenován členem panské sněmovny. Udržoval čilé styky s předními osobnostmi své doby (mj. T. G. Masaryk. E. Beneš) a byl nositelem řady vyznamenání starého mocnářství - např. rytíř řádu Františka Josefa (1891), řád Železné koruny III. třídy (1898).

Nezapomínal ani na svůj rodný kraj. Podporoval místní vzdělávací a osvětové spolky a nemalou měrou se zasloužil o sbírku peněz a později i realizaci Žižkovy mohyly nedaleko Přibyslavi, připomínající úmrtí tohoto vojevůdce.

Po smrti byl pochován do hrobky na Vyšehradě.