Informační technologie Kraje Vysočina

Akademická malířka Venda Truhlářová zachytila na svých nesčetných plátnech především poeticky laděnou krajinu Vysočiny. Za svoji uměleckou dráhu uspořádala desítky výstav doma i v zahraničí.

Ačkoli se Venda Truhlářová narodila v Opavě, od mládí si zamilovala Vysočinu, kam s rodiči jezdívala vždy na letní prázdniny za příbuznými do Okrouhlice. Byla jimi rodina Zrzavých, ze které pocházel malíř Jan Zrzavý, její strýc. Na své umělecké dráze se však přísně střežila toho, aby slavného strýce kopírovala.

Už během druhé světové války se učila na Výtvarné škole ve Zlíně. Po válce vystudovala Vysokou školu uměleckoprůmyslovou u profesora Karla Svolinského a v letech 1948–1952 absolvovala Akademii výtvarných umění v Praze, kde byli jejími učiteli profesor Vladimír Sychra a profesor Vladimír Silovský.

V padesátých letech se věnovala grafice a kresbě, zejména zachycená kosení a senoseče věrně dokumentují dobu, kdy se ještě na pole a luka jezdilo s koňmi. Jak malířka sama vzpomíná, znala tehdy zpaměti každý koňský pohyb. Počátkem šedesátých let přešla k olejomalbě a v její tvorbě převládla malba krajiny. Nejprve to byly obrazy niterných prožitků krajin z různých poznávacích cest, například po Bulharsku, Rumunsku, Itálii, a především Francii. Po roce 1968 se výlučným motivem jejích prací stává poeticky laděná krajina Vysočiny, kde pravidelně trávila letní měsíce a kam v roce 1993 přesídlila natrvalo.

Venda Truhlářová podnikla studijní cesty do zahraničí, navštívila mimo jiné Petrohrad, Bulharsko, Finsko i Bretaň. Od roku 1956 uspořádala desítky výstav, převážně v Česku, ale některé i v zahraničí.

„Malovala jsem i jiné krajiny, ale leitmotivem, okolo něhož se stále točím, jsou náměty stromů, údolí, potoků, březových hájů a všeho toho, čím Vysočina je a čím promlouvá k duši tím tichým a nevtíravým hlasem. Ještě během svých studií na Akademii výtvarných umění jsem zahořela zaujetím pro vysočinský plenér, motivy krajin, polí a luk oživených koníky, postavami mužů a žen v nádherných pohybech hrabání sena, podávání snopů, okopávání, sekání kosou či sekačkou taženou koněm – prostě všechno, čím země naplno žila v přirozeném sepětí s člověkem a zvířaty, v nepřetržité kontinuitě s tím, co předcházející generace v předlouhém sledu s vrozenou citlivostí a se smyslem pro krásno i úctou k zákonům přírody vytvářely,“ vyznala se sama malířka v jednom z rozhovorů.