Kancelář Kraje Vysočina v Bruselu

Přestože od vzniku Kraje Vysočina uběhlo téměř dvanáct let, stále se v určitém cyklu znovu a znovu ozývají stejní „filosofové“ se svým oblíbeným tématem – popíráním smyslu našeho kraje. Argumentují například tím, že Kraj Vysočina není spontánně vzniklým samosprávným krajem, proto neexistuje možnost, aby se jeho obyvatelé stali společenstvím občanů. A tak prý není smysl kraje naplněn. V pozadí těchto myšlenek je lokální ukřivděnost a zášť. Ve své extrémní podobě pak hovoří tito lidé o Kraji Vysočina jako o jihlavské gubernii.

Jsem rád, že tyto projevy jsou jen okrajové. Skoro čtyři roky jako hejtman tohoto kraje projíždím celou Vysočinou a slyším častěji vyjádření toho, jak se naši občané stále více identifikují s naším krajem, se svou Vysočinou. Ta je stále vnímána jako kraj mladý a nový. Přesto si myslím, že si své místo na mapě republiky už vydobyla a je svébytným celkem, třebaže vznikla na pomezí tří dřívějších rozdílných krajů. Podstatné a důležitější je, že všechny končiny Vysočiny mají obdobné podmínky a spolu můžeme prosadit daleko více, než co mohly v minulosti pro své občany prosadit okresní orgány v krajských vzdálených centrech. Třebíč byla tehdy jednou z okrajových částí brněnského teritoria, Pelhřimov měl daleko do Českých Budějovic a Havlíčkův Brod byl periferií Hradce Králové. Častým argumentem proti Vysočině je taky skutečnost, že Jihlava není velkou metropolí s výrazně větší velikostí a významem než ostatní města. Já to považuji za výhodu, že nemáme v čele velkého hegemona, který by „válcoval“ ty ostatní. A vůbec necítím, že by se Jihlava chovala k ostatním povýšeně. Přestože jsem z nejmenšího z kdysi okresních měst.

V našem krajském zastupitelstvu jsem vnímal po celé volební období společný zájem na vylepšování života na celé Vysočině. Ojedinělým ukřivděným výkřikům nepřikládám důležitost, protože nemají opravdový základ. Myslím, že jsme toho na Vysočině za dobu naší „samostatnosti“ společně nemálo dokázali. A troufnu si říci, že většina našich obyvatel se dnes cítí jako občané Kraje Vysočina. Snahy o jeho dehonestaci a popírání jeho smyslu považuji za nesmyslné i nebezpečné, vedené nenaplněnými osobními zájmy jednotlivců a skupin.  

I tak máme dost problémů a starostí hájit svou rovnocennou existenci. Ústřední moc v Praze ráda přivítá místní rozbroje. Bude se jí pak ještě úspěšněji prosazovat své dogmatické samoděržaví – krajům jen přidávat starosti – jako tomu bylo v případě předání nemocnic s dluhy bez příslušného finančního krytí. A sobě do ústředí uzurpovat pravomoci, možnosti prosazování koncentrace všeho v centru a pohrdání regiony – ústřední orgány nám dávají každým svým činem najevo, že pro ně nejsme rovnocenným partnerem. Příkladem z poslední doby je rušení policejní školy v Jihlavě. Měla svou tradici a solidní úroveň, investovalo se do ní nemálo prostředků, nyní má končit, aniž by o tom bylo s krajem nebo městem jednáno.

Možnosti využití společných zájmů jsou dobře vidět na sportovním poli. Systematická práce s mládeží v centru pro mladé talenty od začátků Kraje Vysočina přináší ovoce. Těžko by jinak vznikla úspěšná fotbalová družina FC Vysočina. A tak dnes mohou fanoušci z celé Vysočiny vidět zatím překvapivě úspěšné boje svých zástupců v nejvyšší ligové soutěži. A že je tomu tak v Jihlavě, je i geograficky logické.

Bylo by na čase vnímat, sledovat a prosazovat vše, co je nám společné, aby se Vysočina prezentovala a prosazovala jako úspěšný a perspektivní kraj. Bude to daleko přínosnější, než aby bylo neustále poukazováno na rozdílnosti a byly živeny nesmyslné lokální zášti.

Jiří Běhounek

hejtman Kraje Vysočina