Zahraniční vztahy

Léto má být časem pohody a odpočinku. A naštěstí taky bývá. Ale zdaleka ne pořád. I na dovolené nás dohání naše práce, máme pocit, že se od ní nemůžeme odstřihnout a nechat problémy plynout chvíli bez nás. Podle různých výzkumů má velké procento z nás i na dovolené s sebou notebooky nebo chytré telefony. Moderní informační a komunikační prostředky nás zkrátka nenechávají v klidu. Doženou nás také aktuality o tom, co se jinde ve světě děje. A protože dobré zprávy nejsou pro většinu médií zajímavé, dozvídáme se tak průběžně hlavně o zločinech, podvodech a katastrofách. Nebo o bolestných událostech – jak tomu bylo při zprávě o tom, že v Afganistánu na mírové misi zahynuli čtyři čeští vojáci.

Jejich smrt mě zasáhla. A následně i diskuse, která se rozvinula na internetu. Objevovaly se v ní názory jako „byli to žoldáci, byli tam kvůli penězům, tak měli s tím rizikem počítat“ nebo „byli to okupanti ve službách amerického imperialismu“. Fráze a výlevy závisti a nenávisti bez vědomí souvislostí – typické pro ty v bezpečném zápecí sedící chytráky, co jen šíří žluč a zlobu. Nejhorší na lžích a dogmatech jsou polopravdy. Ano – dělali to i kvůli penězům. Ale to nic neubírá na jejich obětavosti a statečnosti. Ano – jde i o zájem Ameriky. Ale i Česka, Francie, Španělska nebo Indie. A určitě nejde o chuť okupovat nevinné chudáky a ubližovat jim. Boj proti terorismu v zárodku a na jeho základnách je nutnou prevencí. Až budou bomby teroristů vybuchovat a zabíjet nevinné lidi nejen v Londýně, v Bombaji nebo New Yorku, ale také třeba v Praze nebo na Vysočině, bude pozdě. Před druhou světovou válkou znělo u nás známé heslo „U Madridu se bojuje i o Prahu“. Což se nakonec nevesele potvrdilo. V dnešním nejistém globálně propojeném světě se na mnoha dalekých místech bojuje o právo na život v demokracii a míru na druhém konci planety. A nemůžeme se jen spoléhat, že nás někdo ochrání a vyřídí vše i za nás. Naši vojáci si v posledních desetiletích vybudovali při mírových misích velmi dobrou pověst. Jen o tom u nás doma málo mluvíme a málo to oceňujeme. Častěji nás pochválí jiní. V souvislosti s tragickou událostí v Afganistánu bych proto čekal více úcty a pokory k těmto vojáků a jejich příbuzným. Pohrdavé hodnocení jejich osudů jako nepovedeného kšeftu je urážlivé a svědčí jen o ubohosti těch, kteří se takto vyjadřují.

Bohužel se i v našem běžném životě setkávám často s hledáním chyb jen u jiných, se záští a nenávistným osočováním bez snahy o poznání problému a objektivní hodnocení situace. Také s neochotou hledat perspektivní třeba i nepohodlná nebo nepopulární nutná řešení na delší dobu v čemkoliv – školství, zdravotnictví, dopravě nebo zemědělství. S některými takovými řešeními mnozí i teoreticky souhlasí – ale u jiných a mne ať se to netýká! Pak je zle a hledají se argumenty proti. S tímto zápecnictvím a neochotou ke změnám pak ztrácíme v konfrontaci se světem konkurenceschopnost. A poté si zase stěžujeme, že se jinde „mají lépe“. Příliš se v naší společnosti také tolerují i jiné nesprávné a obecně zlé praktiky, jako jsou alkoholismus, promiskuita, lži, nečestnost nebo hromadění zisku na úkor jiných. Tolik rozšířené hltání senzací z bulváru, vyzdvihování umělých „celebrit“ a podobné nesmysly rovněž nepřispívají k morální úrovni národa.

Ale nejsem zase takový pesimista. Ti sebevědomí křiklouni jsou jen vždy více vidět. A jejich nadávání na cokoliv je tak svůdné přitakat. Přes mnohé špatné zkušenosti stále i ve svém vnitřním dialogu obhajuji český národ. Vím, že zdrcující většina našich lidí je slušná, obětavá a pracovitá. Jen by se neměli bát říct nahlas a obhajovat i ten méně líbivý a třeba i nepopulární názor.

Jiří Běhounek

hejtman Kraje Vysočina