Zahraniční vztahy

Nedávno jsem se dočetl v jednom deníku (přesněji v jeho krajské příloze), že „...zkuste si ve svém okolí udělat malou anketu: Jak se jmenuje hejtman Vysočiny? Kolik lidí zná jméno pana Běhounka a kolik lidí zná jeho postoje a názory? Myslím, že téměř nikdo...“ Úvaha pak pokračuje slovy o anonymitě hejtmanů (snad kromě toho středočeského) a je zakončena konstatováním, že hejtmani „by o sobě měli dát více vědět“.

Napřed jsem se rozčilil, po uklidnění jsem se musel usmát. Novinář si stěžuje, že mají lidé málo informací?! Ať už jde o hejtmana nebo o cokoliv jiného, je přece úkolem žurnalisty zaplnit mezery v informovanosti. Není nic prostšího, než se zeptat a informovat sebe a pak následně i své čtenáře.

Za ten rok ve funkci hejtmana jsem se potkal a jednal se stovkami zajímavých lidí, tisíce jsem oslovil zprostředkovaně – v projevech ústních i písemných. Právě například čtenáři Jihlavských listů se mohou už rok každých čtrnáct dnů seznamovat s mou činností, zážitky i názory. Všichni novináři mají možnost skoro každý týden docházet na pravidelné tiskové konference kraje a dozvědět se, co děláme a jaké problémy na Vysočině řešíme. Mnozí toho využívají pravidelně. Jiní skoro nikdy.  Přicházejí nebo se ozývají pouze, když objeví nějakou domnělou nebo skutečnou senzaci. Ano, prostá práce je vlastně nudná a neatraktivní.

Už asi před půl rokem jsem si v tomto listu povzdechl, že jsem docela otrávený z  převládání všeho negativního a hrozivého v médiích. Jako by platilo, že dobrá zpráva není zpráva. Nejen bulvární zpravodajství, ale i tzv. seriózní média nás zaplavují katastrofami, vraždami, podvody – jako by to vše bylo základní součástí našich životů. Nejsem pro to, aby se média vyhýbala negativním tématům – musí být i tím „hlídacím psem“ demokracie. Ale myslím si, že potřebujeme pro prostý pěkný život vyváženě i ty zprávy o pozitivních činech a dobrých lidech. Ovšem dobro je nudné, není moc akční a tedy ani atraktivní. Taky jsem už psal o tom, že mnozí zvláště starší lidé v důsledku vytrvalé masáže zprávami o zlu podléhají stálým pocitům ohrožení až úzkosti. Přestože v jejich životě se zrovna nic špatného a hrozivého neděje. Asi to příliš nezměníme a já vím, že práce novinářů není lehká a že se musí snažit i o jistou přitažlivost svých článků. O to více si vážím těch, kteří váží slova, zjišťují, ptají se, aby byli co nejobjektivnější. A musím říct, že naše regionální média jsou na tom v tomto směru lépe, než ta ústřední. Nemusím souhlasit s jinými názory, ale vážím si jich, pokud jsou vedeny poctivou snahou o informovanost a nepředpojatost, pokud v zájmů prosazení svých představ nezkreslují tendenčně realitu.

Jinak - zdaleka nemám pocit anonymity. Bohužel – protože ztráta soukromí a tedy právě anonymity není vždy příjemná. Ale patří to k práci, které se věnuji dobrovolně. Na druhé straně si nemyslím, že by mě každý občan kraje musel znát. Ne každý má potřebu zajímat se o politiku. A mnohdy jim je bez ní lépe. Mou ctižádostí není stát se mediální hvězdou. Ostatně většinou jsou nejvíc na titulcích ti průšviháři. Mou ctižádostí je, aby se lidem na Vysočině docela pěkně žilo. A svým malým dílkem k tomu napomáhat - stejně jako i jiní běžní občané – jen s trochu většími možnostmi a s velkou mírou zodpovědnosti.

Jiří Běhounek,

hejtman Vysočiny