Životní prostředí Kraje Vysočina

První májové dny mají své kouzlo – rozkvetlé stromy, příjemné jarní povětří, dny jsou delší. Světla je více v přírodě a nakonec i v nás. Navíc tu máme ty dva státní svátky, které letos vyšly tak šikovně, že nám prodloužily víkend. Poněkud mě ale mrzí, že vnímáme většinově  ty svátky jen jako vítané osobní volno. Mnohé národy oslavují státní svátky jako skutečné celonárodní veselice a taky jako příležitost k zamyšlení, k projevům národní hrdosti. Opravdu ji nemáme? Nebo jen ty změny režimů a jejich často nucené oslavování v nás zanechalo nechuť k jakýmkoliv oslavám?

Máme vlastně být na co hrdí? Osmého května jsme si připomněli konec nejhroznější války v dějinách lidstva. Na období druhé světové války vzpomínáme jako na období tragické. Je ale zároveň historickým úsekem, který v mnohém vypovídá o nás samotných. Byly to roky samozřejmého hrdinství našich vojáků, kteří odešli bojovat za svobodu na západní i východní frontu, domácích odbojářů, ale i prostých občanů. Našli se samozřejmě i ti, kteří v zájmu vlastního prospěchu nebo slabosti spolupracovali s okupanty. To je realita, kterou je třeba přijmout a podívat se na ní objektivním pohledem. Čím více se pro nás události druhé světové války stávají historií, tím větší máme tendence historická data zjednodušovat, v horším případě na ně zapomínat. Avšak jen ten, kdo zná skutečnou historii své země, se z ní může poučit a vyvarovat se chyb.

Myslím, že k těm nejlepším tradicím bychom se měli vracet a ctít je. Patří k nim i naši vojáci v předních liniích v různých dobách. Legionáři po celém světě v nejistých začátcích naší státnosti. Hrdinové na východní i západní frontě, ba v nehostinných afrických pouštích za té druhé světové války. Odbojáři překonávající své strachy uvnitř okupované vlasti.

I dnes mnozí Češi prokazují své umění i odhodlání a statečnost v různých misích na obranu demokracie ve světě. Bulvár se zabývá jen některými excesy, ale naši vojáci si v posledních desetiletích vybudovali velmi dobrou pověst. Jen o tom málo mluvíme a málo to oceňujeme. Častěji nás pochválí jiní. Koncem třicátých let znělo u nás známé heslo „U Madridu se bojuje o Prahu“. I dnes armádu bohužel stále potřebujeme.  V dnešním nejistém globálně propojeném světě se na mnoha dalekých místech bojuje o právo na život v demokracii a míru na druhém konci planety. A nemůžeme jen spoléhat, že nás někdo ochrání a vyřídí vše i jinde i za nás.

V posledních týdnech jsme byli opět i na území Vysočiny svědky významného cvičení spojeneckých vojsk. Letouny spřátelených armád se slétly do Náměště nad Oslavou. Celkově se cvičení zúčastnilo 3500 vojáků, což je o 2000 vojáků více než v loňském roce. Společné cvičení Armády České republiky a Ozbrojených sil Velké Británie „Flying Rhino 2009“ (Létající nosorožec 2009) se uskutečnilo v České republice v pořadí už posedmé.

Rád jsem v Náměšti nad Oslavou slyšel chválu na naše vojáky i od těch zahraničních účastníků cvičení. Jsme zvyklí spíše i nad sebou samými brblat než být sebevědomými občany své země. A přitom leccos umíme. Ve válce i v míru. V armádě i  v civilní práci. Myslím, že máme být na co hrdí. Je dobře to co nejvíce připomínat.

Jiří Běhounek,

hejtman Vysočiny