Životní prostředí Kraje Vysočina

Tak nám ta zima zase dává zabrat. Spolu s jinými rozumnými ale říkám: Nedivme se a nenaříkejme. Je to přece normální, že je v zimě mráz a sníh. Co se dá dělat, musíme tu ledovou královnu zvládnout. Však jaro zase přijde – dřív nebo později se dočkáme jeho příjemných teplých paprsků a rozkvetlých stromů.

Teď to vypadalo, že se paní Zima nechce své nadvlády jen tak vzdát. Na Vysočině je znát vždycky trochu více než jinde a stáváme se tradičně objektem televizních a jiných zpravodajství. Někdy mi to připadá jakoby se u nás kromě havárek na dálnici a sněhem zavátých cest nic celý rok nedělo. Alespoň podle celostátních médií.

Taky každoročně začátkem roku se opakují mezi lidmi hořké vtípky o tom, jak „ ….silničáři su překvapeni velice, že sníh zasypal jim silnice…“. Tato Nohavicova formulace z písničky Ladovská zima vznikla před pár lety a mám dobrý pocit, že tato pasáž dnes už tolik nerozesměje. I tradiční škarohlídi totiž začínají práci silničářů uznávat. A v letošním lednovém náporu mrazu a sněhu jsme častěji slyšeli slova uznání. A pochopení, že silničáři  nemůžou být najednou všude, ale že odvádějí poctivou práci, i když jim často dával živel zabrat. Myslím, že se ukázala lepší koordinace celokrajského řízení na našich silnicích. A taky se projevila užitečnost nové spolehlivé a výkonné techniky, kterou jsme hromadně pořídili na podzim pro Krajskou správu a údržbu silnic Vysočiny. A za niž jsme byli mnohými kritizováni.

Ovšem především je to profesionální a obětavá práce zaměstnanců správy silnic díky níž byly naše cesty solidně průjezdné i při náporech sněhových vánic. Neméně náročné bylo minulé období pro zaměstnance služeb ve městech – ti měli plné ruce práce s odklízením sněhu z ulic, rampouchů z okapů, zprovoznění chodníků. Na okrajích měst a na vesnicích často občané bojovali se sněhem svýma rukama a lopatami. Mám pocit, že většinou se ten souboj s přírodou tentokrát odehrával bez žabomyších hádek a výčitek, že hlavně „ti druzí“ se měli starat více. Atmosféra spolupráce, vědomí společného údělu a solidarity v těžších chvílích je přece pro druh „homo sapiens“ typická oproti jiným živočišným druhům. Alespoň bývala. Doufám, že zase bude – navzdory často narůstajícímu sobectví jednotlivců.

Mnozí z nás se nicméně spoléhají na hromadnou dopravu. V souvislosti s ní dostávám často dotazy na to, proč u nás chybí integrovaný dopravní systém, jaký mají např. v Jihomoravském kraji, kde mohou cestovat vlakem, autobusem i městskou dopravou na jednu jízdenku a kde tyto spoje také lépe na sebe navazují. Ovšem tam je jiná situace – vše směřuje do velkého centra, a tak lze další dopravu velice dobře provázat. Ale nevzdáváme se svých variant obdobného zlepšení koordinace dopravy. Kraj Vysočina už v předchozím volebním období zadal studii na toto téma. V současné době jsme svolali schůzku hlavních dopravců, hledáme společnou řeč a optimální podobu systému. Nebude to záležitost levná a její příprava je dost složitá. V Libereckém kraji jim to trvalo šest let, ve Švýcarsku se obdobný celostátní systém vytvářel v řádu deseti let. My doufáme, že by se nám zavedení  integrovaného dopravního systému mohlo povést v horizontu tří let.

Fungující cestování je podmínkou funkčnosti a životaschopnosti moderní společnosti. Ať už je to v zimě nebo v létě, ať už na silnicích jsou přepravováni lidé nebo náklady zboží. Ještě by bylo dobré, abychom se naučili být na sebe na těch cestách vlídnější. Za volantem jako řidiči i jako cestující. Úsměv a přátelské chování je zadarmo.

Jiří Běhounek,

hejtman Vysočiny