Zahraniční vztahy

Václav Jaroslav Klofáč (1868 Německý Brod – 1942 Praha) - politik a novinář, vůdce českých národních socialistů

Po maturitě na gymnáziu v rodišti studoval krátce na lékařské fakultě, poté na filosofické fakultě české university v Praze, kde již jako student začal žít aktivním politickým životem a začal se věnovat žurnalistice.

Politickou kariéru začínal v radikálním proudu mladočeské strany. Jako redaktor Národních listů (1890-1899) se vydal na Balkán a v řadě reportáží pak ostře kritizoval balkánské poměry, především v Rakousko-Uherském okupované Bosně a Hercegovině. Byl zastáncem panslavistické koncepce. Své politické postoje ještě za Rakouska publikoval v Národní politice.

V roce 1898 se stal jedním ze zakladatelů České strany národně sociální a zároveň jejím předsedou. Od roku 1907 pracoval i ve stranickém tiskovém orgánu České slovo a vypracoval se na významného novináře. Pracoval jako poslanec rakouské Říšské rady a zároveň českého zemského sněmu.

Byl čelným představitelem opozičního protirakouského radikalismu, propagátorem antimilitaristického hnutí a slovanské vzájemnosti. Rozvíjel styky s jihoslovanskými a ruskými politiky i s českými krajany v USA, kam podnikl cestu v letech 1909, 1913 a 1921. Začátkem roku 1914 se tajně obrátil na ruské vojenské a diplomatické kruhy s plánem vytvořit z národně sociálních straníků zpravodajskou diverzní síť, jež by v případě války mezi Ruskem a Rakousko-Uherskem vyvíjela činnost ve prospěch Ruska. Po vypuknutí 1. světové války byl 4. září 1914 zatčen, vězněn v Praze a ve Vídni a teprve 24. května 1917 obžalován z velezrady. V červenci 1917 byl spolu s Rašínem a Kramářem na základě amnestie propuštěn.

V červenci 1918 byl zvolen místopředsedou Národního výboru československého. Koncem října 1918 se zúčastnil jednání zástupců domácího i zahraničního odboje v Ženevě o budoucí podobě státu. V září 1918 vytvořili národní socialisté spolu se sociálními demokraty společný blok – Socialistickou radu. Svojí stranou byl Klofáč vyslán do Revolučního národního shromáždění a stal se prvním československým ministrem národní obrany (1918-1920). V roce 1920 se stal senátorem, kterým zůstal až do rozpuštění Senátu v roce 1938. Jedenkrát byl zvolen předsedou (1926), jinak vykonával funkci místopředsedy Senátu.

V druhé polovině 20. let Klofáč a jeho stoupenci vyhráli vnitrostranický střet s J. Stříbrným o vedení strany. Stříbrný byl nakonec ze strany vyloučen a podílel se na formování fašizoidního hnutí.

Postupem času se stárnoucí Klofáč stával spíše „reprezentantem“ národních socialistů než jejich skutečným předsedou. Hořkým koncem jeho kariéry bylo období mezi Mnichovem a 15. březnem 1939. Tehdy v zájmu „národní jednoty“ rozhodlo zastupitelstvo strany a většina jejího poslaneckého klubu o rozpuštění národněsocialistické strany a vstupu národních socialistů do Národní strany práce. Klofáč přitom vystupoval proti tomuto kroku.

Z rozborů jeho posledních veřejných vystoupení, z jeho korespondence s E. Benešem a zároveň s R. Beranem i z jeho zklamání nad neuspokojenými ambicemi dospěl nedávno historik Antonín Klimek k pregnantnímu závěru, že po Mnichovu se Klofáčovy názory „stávaly až fantasmagorickou směsí českého národovectví, socialistických trendů a autoritářství fašistického střihu“. K tomu je třeba dodat, že programová jasnost nikdy nepatřila k silným stránkám Klofáčovy strany, v jejíchž dějinách mnohokrát argumentačně založenou politickou úvahu nahrazovaly pateticky servírované fráze a vlastenčení.