Životní prostředí Kraje Vysočina

Léto na Vysočině bývá spojeno s využíváním nepřeberných možností naší přírody. V našich mírných kopečcích, v prostorných lesích, u příjemných rybníků nacházíme my domorodci i návštěvníci z jiných krajů a zemí místa pro relaxaci a odpočinek po celoročním shonu. Pro koupání, cykloturistiku i klasické pěší túry s doprovodem šumění stromů a vnímáním úžasných přírodních krás.

Letos nám ovšem příroda zase ukázala, kdo je tady pánem. Zatímco některé roky hledíváme k obloze a čekáme na tolik potřebnou vláhu, letos jsme zvláště začátkem léta měli zcela jiné pocity. Snad už to přestane! A nové a nové přívaly deště se zase hrnuly. A pro mnoho lidí v celé zemi přicházely s velkou vodou velké problémy a pro některé přímo tragédie. Přestože jinde na tom byli hůř, i na mnohých místech Vysočiny jsme dostali zabrat.

Jako  předseda povodňové komise kraje jsem měl možnost sledovat zblízka všechny ty starosti, obavy, preventivní opatření a nakonec i konkrétní akce. Průběžně jsme pracovali na tom, aby ohrožení našich občanů bylo co nejmenší i na následné pomoci postiženým. Přes vše špatné, co takové situace přinášejí, jsem musel mnohé obdivovat. Především solidaritu lidí v nouzi. Mnozí dobrovolníci pomáhali bez ohledu na svůj čas, únavu i rizika. Rovněž musím vysoce ocenit  práci povodňových orgánů obcí, jednotlivých starostů, složek integrovaného záchranného systému, zvláště hasičů a dalších subjektů, které se podílely na odstraňování následků lokálních povodní v našem kraji.

Zkrátka stále „neporučíme větru, dešti“. To neznamená, že bychom se přírodě a venkovu neměli průběžně věnovat. Měl jsem v minulém období dost konkrétních podnětů k zamyšlení nad kontinuitou vývoje venkova. Tak koncem června jsme přivítali u nás účastníky třídenního zasedání ředitelů zodpovědných za lesy v zemích EU, které se u nás konalo v rámci českého předsednictví v unii. Na Vysočinu přijela padesátka pozvaných ředitelů a odborníků, např. z Kypru, Irska, Dánska a Švédska. Slyšeli jsme od nich dost chvály. Podpisem tzv. „Jihlavské deklarace“ rovněž definovali podobu strategie komunikace lesnictví na evropské úrovni v následujících letech. Hospodaření v lesích má u nás dobrou tradici i současnou úroveň. I zvěři v našich lesích přes její kolísající stavy snad už nehrozí vyhubení. I když třeba těch pobíhajících zajíců pamatuji ze svého dětství mnohem více.

Mnohem více bolavých problémů naproti tomu máme v našem „klasickém“ zemědělství. Zcela chápu protestní akce našich zemědělců proti neúnosným cenám mléka. Krávu si člověk s láskou chová po staletí jako svého nejbližšího poskytovatele obživy. I každý chudý sedlák míval doma nějakou tu kravku, ta byla důležitým téměř členem rodiny a pomáhala mu přežít i v nejtěžších dobách. Měl od ní mléko, pak máslo a tvaroh, nakonec i maso. Něco se snědlo doma, něco prodalo na trhu. V dnešní globalizované době je všechno jinak. Obří trh ovládají velkovýrobci, kteří diktují nemilosrdně pro sebe výhodné ceny. A ty velkovýrobce zase tlačí velkoprodejci, kteří chtějí na své štíty vyvěsit: „Cenová bomba!“ V západní Evropě situace donutila státy už dříve  k poměrně štědrým podporám, aby zemědělci přežili. Dnes jim ani ty nestačí. A co teprve chudáci naši zemědělci, kteří jsou nuceni přežívat v této přímé konkurenci s pouze padesátiprocentními dotacemi. Tato politika EU je neúnosná a pro ty naše krávy likvidační. Bohužel ani české vlády oprávněné nářky zemědělců nevyslyšely. Stále se spoléhá, že to naši venkovští hospodáři nějak vyčarují. Ale jejich situace je už opravdu neúnosná a řešení se nedá odkládat. Ceny mléka pod výrobními náklady jsou nelogické a k nepřežití.

Člověk přírodu ovlivňuje a v mnohém jí pomáhá. Ale musí přitom dávat pozor na míru svého působení, největším nebezpečím pro přírodu je narušení přirozené rovnováhy. K té patří i léty formovaný způsob života na venkově. Rozumné hospodaření v lesích, na polích i ve stájích. Ne krátkodobé drancování za účelem okamžitého zisku. Zvláště tady platí, že to, co se léta buduje, může být rychle a téměř nenávratně zničeno.

Začátkem července jsme  oslavili státní svátky spojené s naší historií – příchod Cyrila a Metoděje spojený s novými křesťanskými idejemi, smrt Jana Husa spojenou s bojem za jejich očistu od nánosů lidské chtivosti. Připomínejme si historii svého národa, často na ni v běhu dnešních starostí zapomínáme. A používejme jejího odkazu i pro dnešek. Měly by nám znít z dávnověků ozvěnou pozapomenutá slova jako je pokora, mravnost. Nebo z pozdějších dob  i ten oblíbený „selský rozum“. Například proto, aby za pár let neznaly děti zajíce jen z klece v zoo a ty naše kravičky jen z obrázků ve slabikáři…

Jiří Běhounek