Kancelář Kraje Vysočina v Bruselu

Jan Štursa (1880 Nové Město na Moravě – 1925 Praha) - sochař

Sochař světového ohlasu pocházející z Nového Města na Moravě započal svoji uměleckou dráhu na popud svého učitele Josefa Šimka na kamenosochařské škole v Hořicích, kde si osvojil pevné řemeslné základy a úctu a cit k materiálu. Poté, co absolvoval školu s mimořádně dobrými výsledky, začal pracovat v lomu v Mittelsteinu a v kamenické dílně bratří Zeidlerů v Berlíně. V práci však již v roce 1899 skončil a přihlásil se na Akademii výtvarných umění v Praze, kde úspěšně složil zkoušky a byl přijat do studií pod vedením Josefa Václava Myslbeka.

V Myslbekově ateliéru vznikaly Štursovy první akty. Dívčí akt Z lázně zaujal Myslbeka natolik, že ho v roce 1903 nechal odlít do bronzu a vystavit na rektorátě AVU. Štursa úspěšně absolvoval akademii v roce 1904. Od roku 1908 pak Štursa až do vypuknutí první světové války pracoval jako Myslbekův asistent na AVU. Měl přímý kontakt se zahraniční tvorbou, roku 1904 podnikl studijní cestu do Mnichova, Švýcarska, Paříže a Londýna, v roce 1907 do Itálie.

Za války sloužil u 81. pluku v Jihlavě, krátce na to byl převelen na frontu v Haliči. Po zranění a pobytu v nemocnici se vrátil zpět do Jihlavy, kde pobýval až do roku 1916, kdy ho z vojenské služby vysvobodilo jmenovaní profesorem na Akademii výtvarných umění v Praze po smrti Stanislava Suchardy. V roce 1919 se stal nástupcem J. V. Myslbeka a v roce 1922 se byl ustanoven rektorem AVU, tuto funkci zastával až do roku 1924.

28. dubna 1925 se Štursa zúčastnil umístění své sochy Dar nebes a země v Moderní galerii v pražské Stromovce. Následně se vrátil do svého ateliéru na Akademii, kde se těžce postřelil. Na následky zranění 2. května 1925 zemřel. Pohřben byl 5. května 1925 na Slavíně na Vyšehradském hřbitově. In memoriam mu byla udělena cena Grand prix na Světové dekorativní výstavě v Paříži a v roce 1926 byla na jeho počest uspořádána posmrtná souborná výstava jeho díla v Zrcadlové síni Klementina v Praze.

Uměleckou dráhu mohl Jana Štursa nastoupit díky svému výraznému talentu. Již od ranného dětství byl nadaným kreslířem. Během studia v Hořicích vznikaly jeho sochařské prvotiny. Základním materiálem byl Štursovi bronz a kámen, ke kterému přilnul již na studiích v Hořicích. Teprve až na Akademii začal krystalizovat osobitý profil jeho díla. Jeho učitel a vzor Josef Václav Myslbek byl Štursovým nadáním nadšen, Štursa patřil k jeho nejlepším žákům, později se však Myslbekovo klasické dílo dostávalo do konfliktu se Štursovým citlivým a volným stylem tvorby.

V ateliéru J. V. Myslbeka vznikaly první dívčí akty. Zpočátku byl ovlivněn secesním symbolismem - usiloval o poetické ztvárňování vnitřního světa člověka, např. Z lázně (1903), Život uniká (1904), Puberta (1905), Melancholické děvče (1906). Později se přiklonil ke smyslovému uchopení plného tvaru zralého ženského těla např. Eva (1908), Sedící Eva (1908 až 1909), Sulamit Rahu (1910), Toileta (1910). Ovlivněn byl také kubismem - reliéf Umění pro Mánesův most.

Po první světové válce reagoval na tragické zážitky z fronty. Důkazem je jeho dílo Pohřeb v Karpatech (1918), pro které Štursa našel inspiraci z reportážní fotografie otištěné v časopise Das Neuste im Bilde z roku 1915. Dalším významným dílem reagujícím na hrůzy války je Raněný z roku 1921, skulptura umístěná před jeho rodným domem v Novém Městě na Moravě.

Poválečná plastika Hráč na niněru (1919) předznamenala estetiku civilismu. V podstatě neopouštěl základní východiska své zralé tvorby - hledání duchovního pojetí smyslového tvaru v bezprostředním kontaktu s viděnou realitou, které v poválečném období dospělo do polohy harmonické modelace — Dar nebes a země (1917 až 1918), Vítězství (1921).

V posledních letech svého života se věnoval převážně portrétní tvorbě, známé jsou především portréty - Max Švabinský (1918), T.G. Masaryk (1920 až 1921), Alois Jirásek (1921), Jan Ámos Komenský (1922 až 1923), Marie Hübnerová (1924), Leoš Janáček (1924), Božena Němcová (1924) a Bedřich Smetana (1924).

Štursa od počátku své umělecké činnosti vynikal smyslem pro objem, jeho plnost a živost. Smyslem prvního rozmachu je senzuální opojení. Na rozdíl od Myslbekova objektivního umění Štursa zesiluje ve svém díle osobní stránku. Druhé období, začínající nastoupením učitelské dráhy na akademii a přervané předčasnou smrtí, se vyznačuje rostoucím zvnitřněním a vnitřním setkáním s Myslbekovou tradicí monumentálního realismu. Jak dosvědčuje Raněný, začínající v náčrtu už v roce 1917, vyšlo zvnitřnění ze zážitků světové války, setkání s Myslbekem pak napomohlo Štursovu sochařskému dozrání.