Životní prostředí Kraje Vysočina

Léto je za námi. Tento příjemný čas máme mimo jiné spojený s odpočinkem a dovolenými. Pro zemědělce je léto naopak v mnohých směrech obdobím vyvrcholení jejich činností – žní doslovně i v přeneseném smyslu slova, i když  klasické „plechové kavalérie“ už nevyjíždějí na rozsáhlé plochy.

Zemědělci jsou pro mě zvláště důležitou součástí našeho obyvatelstva, protože jejich práce není prostou výrobou, ale jejich činnost výrazně ovlivňuje stav naší přírody. Tím více mě mrzí, že jsou skupinou dlouhodobě naším státem opomíjenou a  zanedbávanou. Znovu jsem se o jejich poctivé práci a nelehkých podmínkách přesvědčil při svých letních návštěvách.

V západní Evropě situace donutila státy už dříve  k poměrně štědrým podporám, aby zemědělci přežili. Dnes jim ani ty nestačí. A co teprve chudáci naši zemědělci, kteří jsou nuceni přežívat v této přímé konkurenci s daleko menšími dotacemi. Dovozy levnějších a často méně kvalitních potravin sítěmi obřích supermarketů z celého světa jim odebírají přirozený odbyt a nutí je často přecházet na jednostranné pěstování plodin, po nichž je bezprostřední poptávka. Tato politika EU je neúnosná a pro naše zemědělce likvidační. Bohužel ani české vlády oprávněné nářky zemědělců nevyslyšely. Stále se spoléhá, že to naši venkovští hospodáři nějak ustojí. Ale jejich situace je už opravdu neúnosná a řešení se nedá odkládat. Naše dnešní nesoběstačnost v mnoha komoditách potravin je varující a pro možné krizové situace nebezpečná. Nemáme ani žádné důležité zásoby potravin, spoléhá se na průběžné dovozy, ale to nemusí fungovat vždy.

Příroda není fabrika, kde se dá vše přestavovat dle momentální potřeby trhu. Největším nebezpečím pro ni je narušení přirozené rovnováhy. K té patří i léty formovaný způsob života na venkově. Rozumné hospodaření v lesích, na polích i ve stájích. Ne krátkodobé drancování za účelem okamžitého zisku. Zvláště tady platí, že to, co se léta buduje, může být rychle a téměř nenávratně zničeno. Vysočina je jedním z posledních krajů, kde se naši zemědělci jako správní hospodáři snaží o nutnou rovnováhu mezi živočišnou a rostlinnou výrobou, což je nutné i pro stav půdního fondu v budoucnosti. Ale i zde hrozí, že ty zodpovědné hospodáře, kteří mají v sobě po předcích smysl pro onu rovnováhu v přírodě, nahradí časem mladší pragmatici, kteří budou i donuceni z pudu sebezáchovy myslet hlavně na ten okamžitý zisk, aby „přežili“. Chybí zoufale státní koncepce zemědělství, pro přírodní prostředí je rozumná regulace a péče o ni ve spolupráci s hospodáři nutná. Pokud se nechceme dožít devastace tohoto dědictví našich předků. Ti žili v mnohem obtížnějších podmínkách než my dnes a přesto se nesnižovali k pouhému drancování přírody podle pouhých potřeb zisku na trhu.

Se samotným slovem Vysočina se i nám domorodcům zde žijícím pojí představa zeleně. O našem kraji platí dvojnásob než jinde, že příroda je naším největším bohatstvím. Vysočina je i zásobárnou životadárné pitné vody pro největší aglomerace v republice. Želivka zásobuje velkou část Prahy, vodní nádrž Vír s dalším napojením zase Brno. Ochranná pásma kolem těchto zdrojů vody znamenají další omezení pro naše zemědělce, kteří to chápou a respektují. Oprávněně ale požadují náhradu, která pro ně stále není, i když se o ní snažíme jednat.

Kraji chybí potřebné pravomoci k tomu, aby zemědělcům pomohl. Snažíme se alespoň o stálý tlak na centrální orgány, o různé formy propagace regionálních výrobků. Všichni můžeme napomáhat našim výrobcům mimo jiné tím, že budeme přednostně kupovat české výrobky. A požadovat je nahlas v supermarketech, kde je nemají. Například málo kvalitní čínský česnek je už vytlačován žádostmi o ten náš poctivý, jehož produkce se rozšiřuje. Doufám, že časem zavoní na pultech obchodů kromě česneku častěji více dalších našich chutných potravin. A taky že český zemědělec se dočká lepších podmínek a bude moci citlivě hospodařit a řídit se svým zdravým selským rozumem a zkušeností předků.

Jiří Běhounek

hejtman Kraje Vysočina