Nejvyšší ocenění Kraje Vysočina

František Palacký (1798 Hodslavice na Moravě – 1876 Praha) - historik, politik, spisovatel

František Palacký historik, politik, spisovatel a zakladatel moderního českého dějepisectví se narodil v rodině evangelického učitele. Protože měl 11 sourozenců, absolvoval jenom evangelickou školu v Trenčíně a lyceum v Bratislavě. Univerzitního vzdělání se mu již nedostalo a naprostou většinu svých znalostí získal samostudiem.

Po studiích Palacký získává místo vychovatele dětí ve šlechtické rodině, kde má příležitost aktivně a úspěšně se účastnit intelektuálních debat. Čte spisy různých obrozenců, zejména Jungmanna a společně s P. J. Šafaříkem napsal práci Počátkové českého básnictví, obzvláště prozódie (1818). V roce 1823 odchází do Prahy, kde zůstal do konce života. Tady pracuje na vytváření šlechtických rodokmenů s Josefem Dobrovským a posléze ho jako rodinného archiváře zaměstnali Šternberkové. Spolupráce s Dobrovských měla do budoucnosti na Palackého značný vliv, naučil se od něj historiografickou kritickou metodu a získal i zkušenosti s filologicko-kritickou metodou. Postupně se Palacký stal v Praze mezi vzdělanými a vlasteneckými kruhy známou osobností, o jejíž výrazném talentu a intelektuálních kvalitách se nepochybovalo. Po sňatku s bohatou  dcerou právníka Terezií Měchurovou roku 1827 byl finančně zabezpečen, a tak se mohl maximálně věnovat bádání. Jeho největším historickým dílem jsou Dějiny národu českého v Čechách i v Moravě, na které se dlouho a pečlivě připravoval.

V roce 1843 poprvé vstupuje Palacký do politiky. Spolu s Karlem Havlíčkem zastával myšlenky austroslavismu. Během revoluce v roce 1848 se stává členem Národního výboru a předsedou Slovanského sjezdu. Veřejný dopis frankfurtskému sněmu z 11. dubna 1848 činí z Františka Palackého symbol českého veřejného života. Po potlačení revoluce byl donucen se z politického života stáhnout a v období Bachova absolutismu se věnuje literatuře a dějepisectví. Politicky se opětovně začíná angažovat teprve roku 1860, kdy podepsal Riegerovo (ten se v roce 1853 oženil s Palackého dcerou Marií) memorandum císaři – stížnost na bezpráví páchaném na českém národě (zejména v oblasti jazykové) s žádostí o povolení založit české politické noviny. Výsledkem bylo založení Času a Národních listů. V r. 1861 byl zvolen do českého sněmu. Byl členem panské sněmovny a zároveň opět spolupracoval se šlechtou. Své politické představy formuloval v úvaze Idea státu rakouského (1865). Palackému se dostalo cti prvního poklepání na základní kámen budoucího Národního divadla. Zanedlouho poté se mu začalo říkat Otec národa. František Palacký zemřel 26. května 1876 na zápal plic. Rakev s jeho ostatky byla uložena do rodinné hrobky v Lobkovicích.

Nejvýraznější stopu na Vysočině zanechal Palacký na zámku (30424 / 6-285) v obci Maleč. Malečské panství totiž koupil v roce 1862 Palackého zeť JUDr. František Ladislav Rieger, známy český politik. Důvodem této koupě byla jeho kandidatura do říšského sněmu, při níž uchazeči museli prokázat, že jsou majiteli panství zapsaného v zemských deskách, a tedy finančně nezávislí. Palacký samozřejmě dceru a zetě v zámku navštěvoval. Donedávna v zámku fungovala i malá expozice přibližující život a dílo Františka Palackého a Františka L. Riegra.

Další památkou na Františka Palackého jsou jeho sochy. První socha (33331/7-4282) pochází z dílny Jana Štursy z roku 1902 a nachází se v Novém Městě na Moravě. Financoval ji veliký Palackého ctitel a bývalý starosta města Josef Jelínek.

Druhou sochu, jedná se vlastně o pomník s reliéfem hlavy (26438/7-3162) pocházející z roku 1898, najdeme v Třebíči.